„Sakra!“ zaklela jsem , když jsem se podívala celá rozbolavělá do zrcadla. „Už zase...“ Opatrně jsem si setřela krev z roztrženého rtu a do očí mi vhrkly slzy. Vypadala jsem jako upírova milenka, krev až na bradě! Jemně jsem si osahala nateklou tvář pod levým okem a zasykla bolestí. Když jsem si prohlížela svoji zpustošenou tvář v zrcadle, chtělo se mi skoro zvracet. Ještě že vidinu na svoji krev dokážu zvládnout, podívat se na někoho jiného, takhle zřízeného, už se skládám! Lehce jsem si vatovým tampónem osušila okolí roztrženého rtu a na podlitinu nanesla špičkami prstů hojivou mastičku.
Naražený loket a koleno jsem ani nevnímala. To pro mě byl už jen takový detail. Bolest v ruce ani v noze nebyla tak silná, abych ji vnímala naplno a hlavně přehlušila můj strach ze zranění v obličeji. Ta se totiž špatně vysvětlovala a nedala se schovat pod dlouhé rukávy a nohavice. A říkejte sousedkám, že padáte jednou týdně ze schodů! To už je trošku nápadné. Dnes jsem se ale bohužel viditelným zraněním nevyhnula.
„Proč?“ zašeptala jsem si polohlasně a když se ozvalo prásknutí dveří v chodbě, ulevilo se mi. Radek nejspíš opustil náš byt, aby se šel uklidnit do nějaké hospody s kamarády. Najednou jsem zaslechla jemné zafňukání, které se změnilo záhy v silný pláč. Naklonila jsem se nad dětskou postýlkou a vzala Marcelku od náručí. Moje milovaná holčička a jediný důvod, proč ještě zůstávám s tím surovcem, který si na mě vylívá každou špatnou náladu.
„Pst, tiše, spinkej.“ Konejšila jsem miminko a houpala s ním ze strany na stranu. Za chvilinku pláč ustal a Marcelka si mě prohlížela s doširoka otevřenýma očima a krabatila pusinku. „Máš asi hlad, viď?“ zašeptala jsem a vydala se s ní do kuchyně. Položila jsem ji na pohovku, kterou jsme měli postavenou v rohu místnosti a začala sklízet ze země rozbitý talíř, který tady zůstal po Radkovi.
Posbírala jsem větší střepy a zbytky rajské omáčky s drobnějšími kousky porcelánu setřela hadrem na podlahu. Pánovi totiž nebyla rajská po chuti a nakonec mi i nařknul z toho, že jsem se někde celý den courala a nestačila uvařit nic lepšího než zmrazenou omáčku. Důkaz jeho nespokojenosti mám ještě teď obtisknutý na tváři. Celou ruku i se všemi pěti prsty. Postavila jsem se z bobku na zemi a dokulhala ke koši, abych vyhodila zbytky talíře. V koleni mě bolestivě bodlo, ale nevšímala jsem si toho, protože Marcelka už zase začala natahovat.
„Tiše, broučku, hajej.“ Zazpívala jsem jí klidným hlasem a ona opravdu na okamžik zmlkla.
Mléko jsem bohužel ztratila velmi záhy a teď už mi nezbývalo, místo pohodlného kojení, nic jiného než se vařit s kašičkami. Vyndala jsem si hrnec ze spodní skříňky a jala se připravovat večeři pro malou. Broukala jsem ji neustále různé popěvky, abych ji zabavila a otáčela se po kuchyni. Sama jsem přikusovala suchý rohlík, protože jsem měla už taky hlad. Zbytek rajské, kterou bych si s radostí dala, vylil totiž Radek do dřezu.
„Ještě to vyzkoušíme, vydrž.“ Promluvila jsem na Marcelkou, když jsem ji vzala do náruče a kápla si trošku sunaru na zápěstí, abych vyzkoušela teplotu. Naštěstí už nebyl příliš horký, tak jsem jí mohla ucpat pusinku dudlíkem na flašce, po kterém se již sápala. Když jsem ji chtěla nakrmit rychle a hlavně v klidu, používala jsem raději ještě láhev. Na lžičku jsem teď opravdu neměla náladu, protože Marcelka se dokázala při jídle záhadně zašpinit až za ušima.
„Tak papej, drobečku.“ Usmála jsem se na ní, když nechtěla nasát a shrnula jí jemné vlásky z čela. Byla tak nádherná, s blonďatými kudrlinkami a velkýma modrýma očima, které zdědila samozřejmě po Radkovi. Taky se mi na něm strašně líbily, ale kde jsou ty časy, kdy jsem na něm visela zamilovaným pohledem a nevnímala nic jiného! Krátce po svatbě jsem poznala jeho pravou tvář a výbušnou povahu. Stačilo jen málo a už byl oheň na střeše. A hlavně začaly padat facky.
Dokrmila jsem Marcelku, přebalila do suché plenky a položila do postýlky. Naštelovala jsem žaluzie, aby do pokoje nedopadalo tolik světla a doufala, že holčička brzy usne. Na chvilku jsem se zadívala oknem ven a smutně pozorovala, jak kolem plynou lidi. Nějaká děvčata s batohy právě nasedala na kola a já jim v duchu záviděla, protože určitě vyrážely na koupaliště. Slunce pražilo jako najaté a obloha byla bez jediného mráčku. Potichu jsem se odloupla od okna a vyšla ven z pokoje zpátky do kuchyně, abych pouklízela nádobí. Pak jsem dosedla zmoženě na židli a začala si třít koleno, které se bolestivě ozývalo. Ret mi začal trošku pálit a jak mi zasychala krev a dělal se strup, stahovala se mi se svěděním jemná kůže
v koutku. Složila jsem hlavu do dlaní a pokusila se vypudit všechny nepříjemné myšlenky z hlavy. Hlavně jsem ale měla strach, aby se mi zase někdo odpoledne, až se Marcelka vyspí a vyrazíme na procházku, nezeptal, co se mi stalo…




„Ahoj Jani.“ Zaslechla jsem pozdrav a zvědavě jsem se otočila, protože hlas jsem nemohla poznat. Byla jsem s Marcelkou zrovna na pískovišti a předváděla jí, jak pěkně se dá udělat bábovka ve tvaru kočičky. I ouška se nám krásně vyklopila.
„Dobrý den.“ Odpověděla jsem překvapeně, když jsem poznala profesorku Veverkovou, naší učitelku ze střední školy.
„Koukám, že vysoká nevyšla, ale zato miminko se povedlo hodně brzy.“ Usmála se a pohladila Marcelku po vlasech.
„To máme pravdu.“ Zčervenala jsem.
„Ale copak to máš na obličeji?“ podivila se najednou paní profesorka. „Měla si nějakou nehodu?“
„Tak trošku.“ Pokrčila jsem rameny a dál to raději nehodlala rozvíjet. Bylo mi trapně přiznat vymyšlený pád ze schodů. Profesorka Veverková učila totiž nejenom češtinu, ale i tělocvik. „Ale jinak se mám dobře a jak vy?“ převedla jsem rychle téma hovoru na ni.
„Jde to.“ Přikývla. „Pořád ještě učím, i když ne na celý úvazek, ale co mi nejvíc trápí, že se nemůžu dočkat žádných vnoučat. A to mám dvě dcery!“
„Však ono to přijde.“ Zasmála jsem se. „Aby vás to pak ještě nemrzelo, až budete muset pořád hlídat.“
„To určitě ne.“ Vzdychla a posadila se lavičku u pískoviště. „A ještě když by ti cvrčci byli tak roztomilí jako ta tvoje, to by bylo.“
„Určitě se brzy dočkáte.“ Usmála jsem se. „Viděla jsem Radku s jejím přítelem a moc se k sobě měli.“
„Ale no jo!“ mávla rukou. „To oni se mají, ale výsledky žádný!“
„Marcelko, fuj!“ okřikla jsem malou, když jsem si všimla, že si chystá nacpat do pusy lopatku s pískem. „To je e-e.“
„A co ty jinak? Nemrzí tě, žes nešla na tu vysokou?“ zadívala se na mě profesorka pozorně. „Měla si na to, nejlepší ve třídě, určitě by tě vzali všemi deseti.“
„Taky mě přijali, ale musela jsem odmítnout. Když to přišlo, už jsem byla těhotná.“ Pokrčila jsem rameny. „Ale Marcelka za to stojí. Třeba by mi to ani na tý vysoký nešlo. Slyšela jsem, že dokonce i Honza odešel po prvním roce a byl z kluků nejlepší.“
„Ten si spíš vybral špatný obor.“ Pokrčila Veverková rameny. „Tatínek chtěl ekonomii a Honza neprozřetelně uposlechl. Vzdal se počítačů a techniky.“
„No nic. Teď už to nevrátíme.“ Zasmála jsem se a vytáhla Marcelku z písku, abych ji oprášila. Za laclem tepláčků měla asi tak půl kila písku.

„Jé, to je hodin.“ Polekala se najednou profesorka, když se podívala na hodinky. „Musím už letět na autobus. Tak se tady mějte hezky holky a ať ti pěkně roste a dělá vám samou radost.“
„Děkuju.“ Usmála jsem se. „A vy ať už se taky dočkáte. Nashledanou.“
„Ahoj.“ Zamávala mi ještě a přidala do kroku, aby stihla ten autobus. Chvilinku jsem ještě seděla na okraji pískoviště, pak zamyšleně sebrala Marcelku, posadila ji do kočárku a vykročila směrem k domovu, kam se mi tedy ale vůbec nechtělo.




Opřela jsem se zády o pelest postele, kde jsem si na dvakrát přeložila polštář, přikryla se a vzala do ruky knížku, kterou mi půjčila sousedka. Marcelka před chvílí usnula, tak jsem taky zalezla honem do postele, protože Radek se ještě nevrátil. Začetla jsem se do příběhu, který se odvíjel ve Francii v době krále a na chvíli se alespoň myšlenkami odpoutala od svého života. Přečetla jsem asi deset stránek, když jsem zaslechla na chodbě hluk. Nastražila jsem uši, abych poznala, jestli je to soused, který chodí večer z práce nebo můj manžel. Bohužel druhá možnost byla ta správná, protože jsem uslyšela, jak se snaží strefit klíčem do našeho zámku. Rychle jsem odložila knihu na noční stoleček a zhasla malou lampičku na zdi. Zalehla jsem na břicho, abych měla hlavou zakutanou v polštáři a celá se přikryla. Pak už jsem se jen snažila předstírat spánek.
„Sakra.“ Zaslechla jsem v chodbě Radka, když nejspíš o něco zakopl. Pak dvě rány, jak se zbavil bot a šmátrání po vypínači. Chodbou se rozlilo světlo a já uviděla přes prosklené dveře jeho siluetu. Svléknul si bundu, kterou pohodil pod věšák a sáhnul po klice do ložnice. Rychle jsem zavřela oči a snažila se pravidelně dýchat. Po zvuku jsem přibližně usuzovala, co právě dělá a snažila se ani nepohnout. Nejprve do kouta letělo tričko, pak si rozepnul pásek a zip na kalhotách a když se z nich vysoukal, hodil je na zem ke skříni. Pak dosedl ztěžka na postel a začal hmatat rukou pod mojí přikrývkou.
„Janičko, už jsem doma.“ Šeptal, ale já nereagovala. Nakonec mi nahmatal nohu a začal mě osahávat. Zavrtěla jsem se, abych jeho ruku setřásla, demonstrativně zívla a převrátila se na druhý bok, aby mu došlo, že jsem v nejhlubším spánku. Bohužel to nezabralo. Skočil celým tělem na postel, až se zhoupla a přitisknul se na mě. Odhrnul peřinu a pokusil se mi vykasat noční košili. Kde jsou ty časy, kdy jsem každý večer na tyhle dotyky čekala a těšila se na společné milování! Teď už ve mně probouzely jen hnus.
„Pojď ke mně kočičko.“ Zasmál se a zmáčknul mi silně jedno ňadro.
„Už je dlouho.“ Odpověděla jsem rozespalým hlasem a pokusila si zase přitáhnout peřinu.
„Ale není.“ Zavrtěl hlavou a prudkým pohybem mi vyhrnul noční košili až ke krku a pak mi ji stáhnul prudce přes hlavu. Zkřížila jsem ruce na obnažených prsou, ale roztáhnul mi je a nalehl na mě celým svým tělem. Pokusil se mi políbit, ale já jen znechuceně odvrátila hlavu, protože z něj táhl alkohol. Začal mi tedy laskat ústy prsa, ale já cítila jen bolest a ponížení.
„Počkej, jak si užijeme.“ Zachroptěl a vniknul do mě. Prudce, necitelně a já se jen prohnula bolestí. Nečekal na nic a začal se ve mně pohybovat. Kousala jsem se do rtů a modlila se, aby už byl hotový. Naštěstí jsem věděla, že takovéhle jeho přepadovou jsou rychlé a nikdy nevydrží příliš dlouho.
„Ležíš jako prkno, pohybuj se.“ Nabádal mě a já mu silně zaryla nehty do zad. Chtěla jsem mu způsobit bolest, ale on to bral jako znamení toho, že jsem vzrušená a líbí se mi to. Zavřela jsem oči a snažila se na nic nemyslet. Naštěstí se na mě za chvíli se zachroptěním vzepjal a poté zalehl celou svou vahou.
„Bylo to super.“ Pochválil spíš sebe než mne a odvalil se. Rychle jsem se zvedla a chvátala do koupelny, abych ze sebe smyla jeho doteky. Postavila jsem se do vany a pustila naplno sprchu. Vymydlila jsem každý kousíček svého těla, dřela jsem se lufovou žínkou, až mi naskákaly na kůži červené skvrny a ještě dlouho pak jsem po sobě nechala proudit vodu. Cítila jsem se naprosto hnusně a slzy ponížení mi stékaly po tvářích.
Konečně jsem vypnula vodu, osušila se huňatým ručníkem, který voněl po nové aviváži a potichu se vrátila do ložnice. Radek už naštěstí chrápal na svojí půlce postele a já opatrně zalezla pod svoji peřinu. Ještě dlouho jsem ležela s očima dokořán otevřenýma a zírala bezmyšlenkovitě do stropu. Mezi žaluziemi sem pronikaly světelné paprsky z kolem projíždějících aut a úlomky různých zvuků. Myslím, že tentokrát trvalo hodně dlouho než jsem konečně upadla do těžkého bezesného spánku.



Ráno naštěstí Radek odešel do práce dřív, než jsem byla nucená vstát kvůli Marcelce a mě se velmi ulevilo. Vystrčila jsem nohy z postele a postavila se na teplounký koberec. Do místnosti už proudilo světlo z venku a když jsem shrnula žaluzie a otevřela okno, zjistila jsem, že právě vyšlé sluníčko slibuje velmi krásné počasí. Vyndala jsem z postýlky Marcelku, která se už nedočkavě hlásila o pozornost a vydala se s ní do koupelny. Vyměnila jsem ji plenku, opláchla a pak jsem se mohla konečně taky věnovat trošku sobě. Sice jen na pár minutek, protože za chvilku vypukne zase každodenní kolotoč a hlavně musím udělat dcerce papání, ale alespoň ten okamžik jsem musela využít naplno. Ze zrcadla na mě totiž hleděla ženská, které by nikdo nehádal dvacet let. Rozcuchané mastné vlasy a kruhy pod zarudlýma očima. Rychle jsem se ohnula do vany a popadla sprchu, abych si namočila dlouhé prameny hnědých vlasů. Na dlaň jsem nanesla kopeček šampónu, který sliboval vysoký lesk a rychle jsem ho vemnula do vlasů. V rychlosti jsem si promasírovala vlasy od hlavy až ke konečkům a spláchla pěnu pod tekoucí vodou. Z postýlky, kam jsem před chvíli uložila Marcelku, se totiž už ozývaly nespokojené zvuky.
„Už jdu, broučku.“ Zavolala jsem a zabalila si dlouhé vlasy do ručníku. Obličej jsem si opláchla studenou vodou a další pokud o zkulturnění nechala na jindy. V rychlosti jsem vběhla do ložnice, odkud jsem Marcelku vyzvedla z postýlky a chvátala s ní do kuchyně. Houpala jsem ji na jedné ruce a druhou vyndavala ze skříněk a ledničky věci potřebné na její kaši. Za chvilku se mi to ale přestalo s jednou rukou dařit, povedlo se mi dokonce vysypat krupici a tak jsem musela Marcelku odložit do ohrádky. Posadila jsem ji mezi polštáře a vrazila jí do ruky jedno z cinkátek, se kterým si ráda hrála. Pak jsem do její blízkosti přisunula ještě několik gumových hraček a pár plyšáků, aby se zabavila na co nejdelší dobu a vrátila se rychle ke sporáku. Za chvíli už jsem měla snídani hotovou a začalo krmení dravé zvěře, jak říkala moje maminka. U nás se to ovšem podobalo něčemu jinému. Marcelka nepolykala papání i se lžící, jak jsem to prý dělala kdysi já, ale naopak jsem ji musela do každého jídla nutit.
„Tak papej, honem.“ Přemlouvala jsem Macíka, jak jsem dcerce někdy říkala a strkala jí lžičku s kašičkou, kterou jsem před chvílí dodělala, do pusy. Tvrdošíjně ji ale vystrkovala jazykem ven a krabatila tvářičku. Po delším přemlouvání se mi ji konečně podařilo nakrmit. Absolvovaly jsem ještě mycí proces a já si celá šťastná ukousla konečně z včerejšího suchého rohlíku. Byl už značně okoralý, protože igelitový pytlík zůstal od včera otevřený a nechutnal příliš valně.
„Budeme muset na nákup.“ Povzdechla jsem si nahlas a pošimrala Marcelku pod krčkem, aby se trošku usmála. Na její tváři se mi úsměv vyvolat podařilo, ale se mnou to bylo horší.
„Tak si ještě chvilku hraj, hned jsem zpátky.“ Strčila jsem ji do ruky pískacího pejska, kterého začala ihned soustředěně okusovat a vrhla se zpátky do koupelny. Prasklý ret, jsem mohla snadno vydávat za opar, jak jsem zjistila v zrcadle a nateklá tvář od včera pěkně splaskla. Pouze lehkou podlitinu jsem zamaskovala make-upem a troškou pudru a mohly jsme vyrazit ven. Jen já a moje zlatá dceruška. Bez ní bych si opravdu svůj život nedovedla představit, i když je to asi jediný důvod, proč toho surovce neskopnu ze schodů a z kufrem neopustím tenhle byt. Rozhlédla jsem se kolem. Všechno tohle jsme zařizovali společně s Radkem a tenkrát ještě s láskou. Vzpomněla jsem si, jak jsme vybírali koberce a nábytek do našeho společného bytu, který jsme dostali od Radkových rodičů a ruku v ruce se dohadovali, co bude nejlepší a nejhezčí.
První měsíce našeho žití jsem tady byla nevýslovně šťastná a spokojená, ale teď bych to všechno vyměnila za nuznou chaloupku bez vybavení, hlavně aby byl Radek takový, jako před svatbou nebo v líbánkách. Když se nám narodila Marcelka byli jsme ten nejšťastnější pár pod sluncem. Ale to nám vydrželo asi tři týdny. Pak začal být Radek neustále podrážděný a já to naivně přisuzovala šestinedělí. Před porodem jsme se milovali do poslední chvíle. Často a rádi. Sex chyběl i mě a to jsem byla plně vytížená starostí o novorozeně. Měla jsem strach, abych něco nezanedbala a hlavně jsem jako novopečená maminka nezvládala. Radek byl však od tohohle všechno mimo a já doufala, až náš milostný život zase zapadne do zajetých kolejích, uklidní se. To se však bohužel nestalo a já jsem začala poznávat i jeho druhou tvář.
Najednou jsem nebyla ideální manželka, špatně jsem vařila, nedokázala jsem utišit vlastní dítě, když on chtěl mít zrovna klid a dívat se na fotbal, neuměla jsem všechno to, co jeho maminka dělala s naprostou samozřejmostí a hlavně začal navštěvovat stále častěji a na delší dobu různé hospody se svými kamarády. Většinou s těmi svobodnými, kteří nikam nechvátali a naopak ho podporovali v tom, že doma musí mít hlavní slovo muž. Přece nebude chvátat hned po práci domů, že? To by byl přece podpantoflák! A já jen s lehkou závistí pozorovala kočárky, které tlačil tatínek a vedle něj kráčela usměvavá maminka.
Vzpomněla jsem si na mamku. Ta mi řekla hned na začátku, že dělám chybu. Vzdala jsem se vysoké školy, všech kamarádek, které se teď couraly po fitech, navštěvovaly kadeřníky, obchody s nejnovější módou a zahrabala se v plínkách. Ale co mi taky zbývalo jiného, když jsem se poprvé vyspala s mým vysněným klukem, milovaným Radečkem, hned po svém maturitním plese a o prázdninách, když mi přišlo vyrozumění, že jsem byla přijata na vysokou ekonomickou jsem už věděla, že jsem těhotná a tudíž nepřipadá studium v úvahu. To mi bylo právě devatenáct a Radek přislíbil svatbu..
Zatřásla jsem hlavou, abych se zbavila neodbytných myšlenek a vklouzla do lehkých šatů. Léto už sice skončilo, ale i podzim ještě sliboval pěkné počasí. Marcelku jsem oblékla přeci jen o trošku víc a za chvíli s ní seběhla schody v paneláku. Z kočárkárny jsem vytáhla náš fialový kočárek a posadila jsem tam rozesmátou dcerku, která se mi pokusila právě utrhnout blýskavou náušnici i s kusem ucha.
„Dobrý den.“ Pozdravila jsem sousedku, na kterou jsme narazily hned před vchodem.
„Dobrý.“ Odpověděla a nelenila se sklonit nad kočárkem. „Ta nám ale roste.“ Spráskla ruce a pošimrala Marcelku po tvářičkách. Ta vypustila nevzrušeně bublinu a pak se lehce usmála.
„Rostou nám zuby.“ Podotkla jsem a utřela jí oslintanou pusinku.
„Je čím dál roztomilejší.“ Pochválila ji sousedka a napřímila se.
„Děkuji.“ Opáčila jsem slušně a její odstoupení od kočárku brala jako povel k odjezdu.
„Nashledanou.“ Rozloučila jsem se a nabrala směr do města. Sluníčko opravdu hřálo slušně a svetřík, který jsem na poslední chvíli popadla do ruce, jsem tedy nepotřebovala. Nacpala jsem ho do síťky u kočárku k flašce s čajem pro Macíka a rozjela se svižně parkem, který začínal kousek od naší bytovky.
„Jé, ahoj holky.“ Ozvalo se najednou za mnou a já se překvapeně ohlédla.
„Ahoj.“ Vydechla jsem překvapeně, když jsem spatřila Aleše, svého spolužáka ze střední školy. „Kde se tady bereš?“
„Mám dneska volno.“ Pokrčil rameny a sklonil se nad kočárkem. „Jako by ti z oka vypadla.“ Zahlaholil. „Krásná jako maminka.“
„Oči má Radkovy.“ Usmála jsem se, ale Aleš zavrtěl prudce hlavou. „Barva se ještě může změnit, ale tvar a ty dlouhé řasy jsou tvoje.“
„Díky.“ Vydechla jsem.
„Nezajdeme někam do cukrárny, na chvilku?“ napadlo najednou Aleše. „Aspoň na chvíli pokecáme, nechvátáš někam, že ne?“
„Nakoupit.“ Odpověděla jsem. „A pak domů vařit.“
„To počká.“ Rozhodl. „Zvu tě do cukrárny U perníčků.“
„Ale jenom na chvíli.“ Souhlasila jsem po chvilce váhání a změnila poslušně směr pochůzky. Za pár minut jsme již seděli u stolku před cukrárnou na malé terase a pochutnávali si na nadýchaných kremrolkách a espressu.
„A jak je jinak v manželství?“ zeptal se náhle Aleš a já jen trhla rameny. „Normálně.“ odpověděla jsem s plnou pusou.
„Nelituješ toho?“ usmál se a ukázal na Marcelku, která se pokoušela utrhnou šášu, kterého měla přidělaného na boudičce kočárku.
„Marcelka je to nejlepší co mám.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Jí bych za nic nevyměnila.“
„A manžela?“ zeptal se v legraci a já ztuhla. Kdyby jen věděl. Raději jsem se jen zasmála a zakousla se do kremrole. A s plnou pusou se přece nemluví!
Vydrželi jsme klábosit skoro hodinu a když jsem se podívala mimochodem na hodinky, trhla jsem s sebou.
„No nazdar, už musím.“ Vyjekla jsem a vytáhla z kabely v kočáru peněženku.
„Neblbni, zandej to, přece jsem tě pozval.“ Zašklebil se a zatlačil mi ruku s penězi zpátky do kabelky.
„Tak děkuju.“ Mrkla jsem na něj a vyskočila od stolku. „Opravdu už musím, promiň.“
„V pohodě, je mi jasné, že vdané ženy jsou vytížené.“ Zasmál se a zamával na Marcelku. „Ahoj špunte.“
„Udělej papa.“ Sklonila jsem se na ní a Marci zvedla ihned obě ručičky, aby s nimi zatřepala ve vzduchu. Dnes jsem ji nemusela ani moc dlouho přemlouvat. Sice měla mávání naučené už delší dobu, ale používala je většinou v nevhodnou dobu.
„Tak ahoj.“ Zamávala jsem Alešovi ještě já a fofrem otočila kočár k prvnímu obchodu s potravinami. Marcelku jsem vzala do jedné ruky, košík do druhé a v rychlosti proběhla obchodem, abych naházela do košíku všechny nutné věci.
„Stopadesáttři korun a padesát haléřů.“ Namarkovala prodavačku u kasy všechny věci a utrhla účtenku. Zalovila jsem v peněžence a vysázela příslušnou částku na pult. Na haléře, které mi chtěla snaživě vrátit jsem ani nečekala a s mávnutím ruky spěchala z obchodu. Nákup jsem naházela do připravené igelitové tašky a šoupla ji pod kočár. Marcelka spokojeně broukala a já nasadila svižné tempo, abychom se vrátily co nejrychleji domů. Radek totiž pracoval tento týden na blízké stavbě a tak si na oběd odskakoval místo do hospody momentálně domů.





Když jsem zaslechla klíč v zámku, zrovna jsem vypínala brambory, které už byly uvařené a vyndavala z pánve poslední smažený řízek.
„Ahoj.“ Zabručel Radek, když si v chodbě zul boty a jen v ponožkách vešel do kuchyně. Ihned jsem ho chtěla po maminčině zvyku zahnat zpátky pro pantofle, ale při pohledu na jeho výraz jsem všechna slova raději spolkla a jen kuňkla na pozdrav.
„Už máš jídlo?“ zeptal se a posadil se ke stolu. Chopil si ihned připraveného příboru a jen čekal až mu přinesu pod nos plný talíř. Pustil se do jídla aniž poděkoval a začal ihned mlaskat. To jsem na něm samozřejmě strašně nesnášela. V tu chvíli mi šel šíleně na nervy!
„Ty nebudeš jíst se mnou?“ zeptal se, když si všimnul, že jsem si nenabrala jídlo.
„Nemám hlad, není mi dobře.“ Odpověděla jsem tiše a začala omývat zašpiněnou pánvičku, abych se na něj nemusela dívat.
„Kde jsi byla celý dopoledne?“ zeptal se náhle, když jsem si přisedla po chvíli ke stolu a číhavě se na mě zadíval. Nebyla jsem si vědoma žádného prohřešku a tak jsem jen pokrčila rameny.
„Jen nakoupit ve městě s Marcelkou.“ Odpověděla jsem po chvíli. Plesk! Chytila jsem facku, že jsem si dala druhou málem o zeď, u které byl přistrčený stůl.
„To máš za to lhaní!“ vyštěkl a třískl o stůl se sklenkou, ve které měl připravené pití. Limonáda vyšplouchla na ubrus a já se zaraženě dívala jak se kapičky rychle zapíjejí do látky.
„Nevím o čem mluvíš.“ Pronesla jsem po chvíli nahlas a vstala od stolu.
„Tahala ses po městě s nějakým chlapem! Míra ze stavby jel pro písek přes město a viděl tě, tak nezapírej.“ Rozkřikl se a vyskočil od stolu.
„Jel jsem potkala spolužáka a..“ chtěla jsem mu vysvětlit situaci, ale nenechal mě ani domluvit. Tentokrát jsem stačila trošku uhnout, ale jeho ruka mě stejně neminula. Chytila jsem se za ucho, kam dopadla ta jeho lopata. Zasažené místo bolestivě pálilo.
„Máš štěstí, že už musím zpátky do práce.“ Zasyčel a zabouchnul za sebou prudce dveře do kuchyně, že se vysypala skleněná výplň. Z talíře ještě popadl řízek až pár bramborů vyskočilo na ubrus. Chvíli jsem stála nehnutě jako přibitá uprostřed místnosti a držela se za zčervenalé ucho a tvář a pak jsem pomalu začala sbírat střepy do koše, který jsem vytáhla z jedné ze skříněk. Jen jsem se na okamžik zaposlouchala, jestli se nevzbudila tím hlukem Marcelka, ale v ložnici bylo ticho. Samozřejmě jsem se hned řízla o jeden střep a na lino začala kapat krev z mého prstu. Rozšířenýma očima jsem sledovala, jak tvoří na podlaze krásně rudé cákance a začala přemýšlet o tom, jaké by to bylo, kdybychom s Macíkem odešli někam hodně daleko. Pak jsem se ale vzpamatovala, zatřásla hlavou, abych vyhnala nepatřičné myšlenky a setřela hadrem podlahu. Střepy přinášejí štěstí, pomyslela jsem si a kysele se usmála. Za poslední dni jich bylo tolik, že to snad ani není možné. Tolik štěstí na světě totiž snad ani neexistuje!



„Ty jedna potvůrko, ty tady všude nacákáš!“ napomenula jsem Marcelku se smíchem, protože koupelna se začala pomalu, ale jistě měnit v brouzdaliště. „Musíš si taky nějakou vodu nechat ve vaně, víš?“
Marcelka jen vesele zavýskala a vyhodila ven nacucanou houbu, která se efektně rozpleskla na podlaze.
„Macíku!“ houkla jsem na ni znovu, ale ona jen vesele plácla oběma rukama do vody, až jí kapky dopadly až na hlavu. Na chvilku se zajíkla, protože si nacákala i do očí a na obličej, ale za okamžik už zase řádila. Voda byla opravdu její oblíbený živel.
Sebrala jsem ze země houbu, setřela podlahu hadrem, abych neuklouzla a sklonila se nad vanou. Namydlila jsem žínku a začala malou omývat. Neposedně s sebou vrtěla, ale nakonec se nám podařilo celou očistu dokončit celkem bez újmy. Já jsem byla ovšem tak mokrá, jako bych se koupala sama.
„Tak a teď zabalíme..“ usmála jsem se na dcerku a udělala z ní malý uzlíček ovinutý osuškou.
Za chvíli už jsem seděla u její postýlky a čerstvě vykoupaná, voňavá Marcelka s načesanými vlásky pozorovala, jak se jí snažím zazpívat ukolébavku. Pomalu se jí začaly zavírat očička a já věděla, že ji za okamžik neprobudí vůbec nic. Potichu jsem se zvedla a vycouvala z pokoje, abych neudělala žádný hluk. Když jsem za sebou zavírala dveře, Marcelka pouze vzdychla a mávla si u hlavy ručičkou zatnutou v pěst.
Vlezla jsem si v obýváku do křesla, skrčila pod sebe nohy a chopila se dálkového ovládání. Jako vždy nedávali chvíli po poledni v televizi nic zajímavého, jak jsem předpokládala. Chvilku jsem přepínala programy, ale rychle jsem to vzdala. Vstala jsem z křesla a přesunula jsem se do koupelny. Oba dva kohoutky vanové baterie jsem roztočila naplno a nalila na dno plnou odměrku broskvové pěny. Než se mi vana naplnila horkou vodu, setřela jsem v koupelně ještě jednou podlahu zastříkanou ještě od Marcelky a za košem s prádlem se mi dokonce podařilo najít Radkovy špinavé ponožky. Nikdy si totiž není schopný po sobě něco uklidit, nebo alespoň hodit, tam kam patří. Otevřít koš se špinavým prádlem by už bylo nejspíš příliš namáhavé. Vyždímala jsem hadr do umyvadla, rozprostřela ho na kýbl do rohové skříňky a opláchla si ruce. Pomalu jsem se začala svlékat, abych už se mohla ponořit do horké, voňavé koupele. Opatrně jsem ozkoušela vodu jednou nohou, abych se neopařila, ale ke svojí radosti, jsem zjistila, že jsem trefila tu správnou teplotu. Nesnášela jsem naše staromódní kohoutky a snila o pákové baterii.
Ponořila jsem se do pěny a nechala koukat nad hladinou opravdu jen hlavu se sepnutými vlasy. Vychutnávala jsem si ten božský klid a nepohnula ani kouskem těla. Co víc jsem si mohla přát? Marcelka spí, Radek je někde pryč a v celém bytě panuje klid a ticho. Přivřela jsem oči a nechala se unášet myšlenkami. Natáhla jsem před sebe ruku a pohladila náramek na zápěstí. Krásně se blyštil a já si vzpomněla, jak jsem si ho poprvé zapnula. Bylo to v den našeho maturitního plesu. Tenkrát to bylo ještě všechno úplně jiné. Představila jsem si, jak stojím před velkým zrcadlem v chodbě maminčina bytu, kde jsme spolu bydlely a kontroluji, jestli mi vypůjčené šaty sedí správně na všech místech. Odhalená ramena, výstřih, ve kterém se blyštěl přívěsek nového řetízku, úzký pas a pak krásná a bohatá sukně, se kterou jsem mohla zametat.
Kde jsou ty časy, kdy mi Radek šeptal do ucha jednu lichotku za druhou, nazýval mě princeznou a zasypával polibky..



„No tak Macíku, pojď ke mně, pojď..“ lákala jsem dcerku, aby se pustila lavičky, u které stála a pokusila se o pár krůčků. Vyřešila to chvíli po svém, sedla si na zadek, pak rychle na všechny čtyři a hbitě ke mně dolezla.
„Ale no tak.“ Pohrozila jsem ji. „Budeš špinavá. Pěkně na nožičky, šup!“ Popadla jsem ji v pase a postavila ji na její zatím neohrabané nožky. Oprášila jsem jí ruce, protože je každou chvíli strkala do pusinky a pokusila se s ní o další krůčky.
„Trénujete?“ ozvalo se najednou vedle mě a já udiveně vzhlédla. Seděla jsem na bobku uprostřed cesty v parku, učila Marcelku chodit a nevšímala jsem si ničeho kolem sebe.
„Jé, ahoj.“ Pozdravila jsem Evu, svojí nejlepší kamarádku ze základní školy, když jsem zjistila, kdo nade mnou postává.
„Co to máš na puse?“ zeptala se, když jsem se postavila a radostně se s ní přivítala.
„Ale, jenom opar a asi mi prasknul koutek.“ Mávla jsem rukou jako by nic. „Pojď sedneme si na chvilku a hodíme řeč.“
„Ale můžu jen chvíli, chvátám na seminář.“ Usmála se a posadila se na lavičku, kterou nedávno někdo natřel nově na světle zeleno.
„No jo, slečna studentka.“ Zasmála jsem se, ale sama jsem v tom cítila hořký podtón.
„Někdy bych to s tebou možná vyměnila.“ Podrbala ve vlasech Marcelku, kterou jsem si posadila na klín. „Starat se o toho prcka a hodit na procházky do parku musí být zajímavější než trčet pořád někde na nezáživných přednáškách.“
„A taky lítat na nákupy, vařit kašičky, obědy a večeře pro manžela, uklízet, přebalovat.“ Začala jsem vyjmenovávat, abych zchladila její nadšení. „To jsou opravdu velmi příjemné činnosti.“
„To k tomu holt patří.“ Pokrčila rameny a natáhla ruce k Marcelce. Ta okamžitě změnila bez zaváhání majitele a nechala se s radostí houpat na kolenou.
„Bydlíš pořád u vašich?“ zeptala jsem se po chvilce, abych z ní vytáhla alespoň nějaké nové informace.
„Nechali mi celé patro a teď přemýšlím, že si tam asi vezmu na stálo Ríšana. Chodíme spolu už docela pěkně dlouho. Já sice ještě studuji a on už chodí do práce, ale myslím si, že bychom mohli společnou domácnost zvládnout. Unavuje mě pořád odněkud někam přicházet a odcházet, přenášet si věci k němu, nebo ho zvát k sobě..“ povzdechla si. „Mohlo by to být zajímavý.“
„Snad.“ Pokrčila jsem neutrálně rameny. „Ono to není ale tak jednoduchý. V jedné domácnosti, když jste spolu ve dne i v noci, vracíte se do stejných místností, používáte stejnou koupelnu i kuchyni den co den… Vyjdou pak na povrch věci a hlavně některé návyky, které u chlapů normálně ani nezaregistruješ..“
„Třeba že nechává zvednutý prkýnko?“ zasmála se a zašklebila se na Marcelku, která se ihned rozesmála.
„Třeba.“ Přikývla jsem s úšklebkem a raději zmlkla. Ze všech se přece nemůže vyklubat takový hajzl jako z Radka! Proč ji zbytečně plašit.
„To ho snad odnaučím. Nařídím mu, že si bude sedat a je to!“ rozchechtala se bláznivě a já se musela přidat. Ta Eva je ale číslo! Aspoň se mi díky ní zvedla rapidně nálada z bodu mrazu do trošku přijatelnějších stupňů.
„A jinak všechno v pohodě?“ vyzvídala jsem.
„U mě jo.“ Odpověděla a vážně se na mě zadívala. „Spíš mi řekni, jak si na tom ty?“
„Jak?“ zasmála jsem se. „OK.“
„Prý si nedávno spadla ze schodů a docela ses potloukla.“ Podívala se na mě a čekala na odpověď.
„Hmm.“ Zabručela jsem. „Znáš mě, jsem hrozný nemehlo. Zakopla jsem na chodbě, šlápla jsem si na rozvázanou tkaničku nebo co a sletěla až do mezipatra.“
„Ještě, že jsi neměla v náručí Marcelku, viď? Ale ven bez ní přece nechodíš..Mohla si rozbít o nějaký schod třeba hlavu.“ Povzdechla si a pronikavě se na mě znovu zadívala.
„Šla jsem jen do sklípku pro zavařeninu na palačinky.“ Odpověděla jsem pohotově. „A jak ty to vlastně víš?“ zarazila jsem se po chvíli.
„Moje sestřenice přece pracuje na pohotovosti v nemocnici. Pamatuješ si na ní?“ osvětlila mi. „Takový ta silnější blondýnka. Vždycky u nás snědla na každé oslavě půlku dortu!“
„Už vím.“ Pleskla jsem se do čela, protože v tu chvíli jsem si vybavila i sestřičku v nemocnici a obě mi splynuly v jednu osobu. „Lucka, viď?“
„Jo, Lucinka, náš buřtík.“ Pokývala Eva se smíchem. „Vždycky sežrala na co přišla. Víš jak jsem si tenkrát schovala tu krásnou bonboniéru ve tvaru srdce? Jednou jsem přišla domů a jejich rodina u nás byla na návštěvě. Máma poslala Lucku samozřejmě zatím ke mně do pokoje, aby tam počkala a ta potvora jí vyšťourala pod postelí. Když jsem přišla, měla už půlku bonbónů v sobě!“
„Jo, byla jsi tenkrát pěkně naštvaná.“ Přikývla jsem a vzala od ní Marcelku, která už se sápala z jejích kolen dolů. Postavila jsem ji k lavičce a jemně ji přidržovala, aby si nekecla na zadek.
„Jé, já musím letět!“ vyskočila najednou kamarádka se zděšením, když se podívala na hodinky a popadla do ruky kabelu, kterou odložila vedle sebe. „Přijdu pozdě.“
„Tak ahoj a snad se zase někde uvidíme.“ Rozloučila jsem se s ní smutně, protože mi bylo líto, že už odchází. Takhle dlouho jsem si s nikým už dlouho nepokecala!
„Někdy se stav nebo zavolej!“ mávla na mě ještě a rozběhla se po cestě pryč. Za chvíli mi zmizela z dohledu a já se sehnula zase k Macíkovi.
„Tak co? Půjdeme pa?“ zeptala jsem se jí mazlivě a vlepila jí na tvář mlaskavou pusinku.

To měla nejraději a vždycky se ihned rozesmála. To se stalo i tentokrát a já se na ni s láskou zadívala. Je opravdu nádherná.. Posadila jsem ji do kočárku, vrazila jí do ruky cinkátko, které měla přivázané ke kočárku, protože ho ráda vyhazovala se smíchem ven a vyrazila jsem s ní směrem domů. Odpolední procházka už bohužel skončila a moje troška volnosti spolu
s ní!




„Proč taky neuvaříš někdy takovou dobrou polívku?“ zeptal se náhle Radek, když před nás položila tchyně plné talíře a on si strčil do pusy první lžíci. Byla neděla a my jsme museli na povinnou každotýdenní návštěvu k Radkovým rodičům. Zamíchala jsem polévku na talíři, abych odhadla co v ní je a pak strčila jedno sousto do pusy. Normální bramboračka, jak jsem správně předpokládala.
„Měli jsme ji minulý týden. Myslím, že ve středu.“ Podotkla jsem nevzrušeně. Už jsem si zvykla na jeho kritiku vůči mému jídlu a všemu ostatnímu, když byla v dohledu jeho maminka. Ta totiž dělala všechno lépe než já!
„To nebyla vůbec bramboračka!“ odfrkl si a cpal se, až měl boule za ušima. Samozřejmě srkal a mlaskal jako obvykle.
„Dám ti recept, jestli chceš.“ Nabízela se tchyně s cukerínovým úsměvem na tváři.
„Nepotřebuji.“ Odsekla jsem s jemným úsměvem, ale důrazně. „Mám svůj.“
„Ale na nějakou hnusnou.“ Nedal pokoj Radek a já začala přemýšlet, že mu skočím po krku.
„Vždyť ona se naučí.“ Pravila blahosklonně tchýně. „To víš, žádná mladá holka neumí pořádně uvařit.“
„To je zajímavý, že sežral plný talíř a ještě si přidal!“ loupla jsem po Radkovi očima a cinkla silněji s lžící o talíř.
„Sežral? No co je to za slova?“ zhrozila se jeho matka a já definitivně odložila lžíci. „Ty už nebudeš?“ zajímala se ihned.
„Ne.“ Odpověděla jsem zřetelně. „Nějak mi nechutná.“
Okamžitě skočila po skoro plném talíři a přisunula ho ke svému milovanému synáčkovi.
„Dojíš to, viď?“ pohladila ho jako dítě po vlasech a on jen přikývl. Odsunula jsem židli, abych dosáhla na Marcelku, která seděla vedle mě na dětské židličce a žužlala gumového pískacího medvídka. Chvíli jsem si s ní potichu povídala a nevnímala raději nic jiného.
„Je rozkošná.“ Promluvil tchán, který snad kromě úvodního pozdravu dneska ještě nic neřekl a přisunul se také o kousek blíž k dětské židličce.
„Jez, nebo ti to vystydne!“ okřikla ho jeho žena a on se poslušně vrátil ke svojí polévce, kterou rychle dohltal, aby si ji nerozházel.
„A jako druhý chod máme svíčkovou!“ přinesla slavnostně tchyně do jídelny tác s knedlíky a hrnec s omáčkou, když sklidila nádobí po polévce a já protočila oči.
„Děkuji, nechci.“ Usmála jsem se, když mi chtěla podat talíř.
„Proč?“ podivila se.
„Svíčkovou nejím, myslím, že už jsem to říkala několikrát. Vždycky když jsme tady na obědě a vy se mi ji snažíte nabrat.“ Pokusila jsem se ji osvěžit paměť.
„Tak proč si udělala svíčkovou?“ zeptal se tchán udiveně. „Je tam připravený králík na pečení.“
„Nebudeme měnit svoje zvyklosti.“ Odpověděla mu upjatě. „Vždycky jsme měli alespoň dvakrát v měsíci a právě v neděli svíčkovou a Radkovi chutná!“
„Chceš něco jiného. Třeba párky?“ nabízel mi Radkův otec ochotně, ale jeho žena ho zpražila pohledem.
„Párky už nejsou. Rozkrájela jsem je ráno Hugovi.“
„Ne, děkuji, nemám hlad. To je dobrý.“ Odpověděla jsem a vzala Marcelku ze židličky a posadila si ji na kolena. „Měla jsem velkou snídani.“
„Myslíš ty dvě jablka?“ ušklíbnul se Radek a poskládal si na talíř minimálně deset knedlíků.
„A rohlík.“ Usmála jsem se na něj kouzelně. „Nejsem prokopnutá jako někdo.“
„Ale no tak. Nechte toho.“ Přerušila nás tchyně. „A ty papej Radečku, můžeš si i přidat, máte toho dost a když Jana nebude jíst, tak ještě zbyde!“ Protočila jsem oči a vyfoukla znechuceně vzduch, chtěla jsem původně ještě něco říct, ale pak raději všechny připomínky spolkla. Papej Radečku! Mám pocit, že si maminka zapomněla všimnou, že je synáčkovi o trošku víc let, než když ho naposledy krmila lžičkou.
„Vezmu Marcelku ven na houpačku.“ Zvednul se náhle tchán a natáhl k malé ruce. Ta ochotně přestoupila do jeho náruče. Od dědečka se nechala chovat ráda, ale když natahovala ruce babička, vždycky radši schovala hlavu na moje rameno.
„Ty už nebudeš?“ povyskočilo tchýni obočí až nad čelo a ukázala na mísu s knedlíky. „Snědl si jich jen pět!“
„To bohatě stačí.“ Mávnul rukou. „Nemusíme se pořád přežírat.“
„Jak to mluvíš?“ vydechla a překvapeně otevřela pusu. Měla jsem chuť ji varovat, že ji tam vlétne moucha.
„Jdu s vámi.“ Chopila jsem se příležitosti a vydala se za tchánem z místnosti. Ten už raději ani své ženě neodpověděl a beze slova otevřel dveře do chodby.
„Budeme na zahradě.“ Zabručel, než je za námi zase zavřel a ušklíbnul se. „Až se Radeček napapá, můžete přijít za námi.“
„Ještě máme dort s jahodami.“ Zaslechla jsem její volání, ale ani jeden jsme se nezastavili.
„Nemáš to s ním asi lehké, viď?“ zeptal se tchán náhle, když jsme se posadili na houpací lavičku a Marcelka začala výskat radostí. Pokrčila jsem neutrálně rameny a prozatím mlčela.
„Máma ho strašně rozmazlila.“ Pronesl po chvíli vážným hlasem. „Teď už to vidím naprosto zřetelně.“
„Snad.“ Přikývla jsem. „Ale tak hrozný to není.“
„Mám pocit, že chce nemožný a hlavně nevidím rád, jak tě shazuje.“ Usmál se na mě. „Musíš se umět bránit.“
„Bránit?“ povzdechla jsem si. Kdyby jen věděl! Kdyby šlo jen o to, bránit se slovním útokům! To bych snad ještě zvládla, i když v poslední době rezignuji i na to.
„Opravdu nemáš hlad?“ zeptal se po chvíli znovu. „Pro něco bych skočil do kuchyně.“
„Nedělejte si kvůli mně problémy.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Utrhnu si ale nějaký švestky, jestli můžu.“ Vyskočila jsem z houpačky a ukázala na strom obsypaný modrými plody, který stál nedaleko.
„Kolik chceš.“ Mávnul rukou. „Jeden jsme už očesali a zavařili. Z tohohle už jeden uzobávám já a rozdáváme sousedům.“
„Tak děkuju.“ Usmála jsem se na něj a začala otrhávat z větviček plody. Byly krásně zralé a za chvíli mi stékala po bradě sladká šťáva. Chvíli jsem se cítila jako malá. Vzpomněla jsem si, jak jsme s Evou, když jsme byly ještě na základce, lezly na cizí stromy v různých zahradách a otrhávaly zralé plody. To byla nádhera a hlavně švestky i třešně chutnaly stokrát lépe než ty kupované, co nosila domů máma. Zbytek odpoledne jsem zabila s tchánem v zahradě a když se konečně přiblížila hodina odjezdu, ulevilo se mi.





„To ses zase předvedla!“ otočil se na mě Radek, když jsme nasedli do auta a zamávali společně na rozloučenou tchýni a tchánem, kteří stáli na chodníku před domem, dokud jsme jim nezmizeli z dohledu.
„Já?“ podivila jsem se. „Ani jsem si nevšimla.“ Seděla jsem vzadu s Marcelkou, kterou jsem zapnula do dětské sedačky, abych jí byla nablízku a hlavně abych byla dál od Radka. Neměla jsem chuť sedět celou cestu vedle něj.
„Já snad?“ opáčil.
„Nevím, co jsem provedla špatného.“ Zvýšila jsem hlas. „Že nejím svíčkovou ví tvoje máma hodně dlouho. Udělala to schválně.“
„Třeba zapomněla.“ Pokrčil rameny.
„No jistě, jako vždycky.“ Zabručela jsem a začala se raději věnovat Marcelce, která se nespokojeně vrtěla. Nelíbilo se jí pevné připoutání v sedačce a chtěla se z ní za každou cenu dostat. „Hačej, miláčku.“ Usmála jsem se na ní a pošimrala ji po tvářičce. „Za chvilku jsme doma.“
„A proč sis nevzala ten recept?“ ozval se zase Radek zepředu.
„Na co?“ ušklíbla jsem se. „Bramboračku jsem vařila už několikrát a umím ji dobře.“
„Ne takovou jako máma.“ Opáčil klidně a já vypěnila.
„Tak ji nemusíš doma jíst.“ Pokrčila jsem rameny a hodila po něm vzteklý pohled. „Můžeš jezdit na obědy k mamince.“
„Kvůli tomu jsem se neženil.“ Vyprsknul a natočil si zpětné zrcátko, aby na mě viděl.
„Taky si myslím.“ Zašeptala jsem a skousla si bolestivě zuby vnitřní stranu tváře, abych raději zmlkla. Neřekl už nic a začal se beze slova věnovat už jen řízení a silnici před námi.
„Můžeš jet pomaleji?“ Požádala jsem ho po chvíli potichu, když jsem zjistila, že jeho jízda se stála čím dál agresivnější. Nadával na ostatní řidiče, kteří se mu podle jeho slov pletli na silnici a riskantně předjížděl.
„Jedu úplně normálně.“ Odsekl prudce. „Ale támhleten idiot asi neví kde má plyn!“ ukázal na řidiče před námi, který jel podle mého odhadu kolem 90-ti kilometrů v hodině. Zkontrolovala jsem si to mrknutím na náš tachometr, protože ho Radek zrovna dojel a snížil rychlost, aby se zařadil, protože naproti jelo několik aut. Najednou Radek prudce vybočil, až jsem klepla hlavou o sklo bočního okýnka, podřadil a přidal prudce plyn. Řidič v červené Fábii si jen zaťukal významně na čelo a rozumně ubral plyn, abychom ho mohli předjet.
„Blázne!“ štěkla jsem na Radka a přivinula k sobě Marcelku, která začala pofňukávat. Když jsem se totiž praštila do hlavu, lehce jsem vykřikla a to ji asi polekalo.
„Měl jsem se za ním snad plazit až domů?!“opáčil vztekle a s pískáním gum projel zatáčku, která mi připadala dost ostrá na to, abych sundala nohu z plynu, kdybych ovšem řídila já.
„Radši o pár minut déle, ale v pořádku.“ Odpověděla jsem mu a začala na Marcelku broukat uklidňující melodii, aby se přestala vrtět. „Kdyby nebyla v sedačce, tak jí lovím někde na podlaze.“
„Od toho tu sedačku máme! Takže v klidu, jo?“ požádal mě a zabočil prudce do vedlejší ulice. Raději jsem tedy zmlkla a jen se do konce jízdy křečovitě chytala v každé zatáčce madla na střeše. Radek s námi totiž jel, jako by nás ukradl, jak by řekla moje máma. Taky nesnášela rychlou jízdu. I když já ji kdysi milovala. Hlavně na motorce, kdy za mnou vlály dlouhé vlasy, vítr mi laskal na tváři a já byla celým tělem přitisknutá na Radka. Kdeže ty zlaté časy ale jsou! Tenkrát jsem mu důvěřovala a milovala ho. Teď už jsem mu nevěřila ani za volantem našeho malého Citroenu AX.
„Jsme doma.“ Zaslechla jsem najednou a vzhlédla od Marcelky. Radek si odepnul bezpečnostní pás, vystoupil z auta a vyčkával na chodníku, až se vyhrabu s Macíkem a taškou plnou věcí ven. Vůbec ho nenapadlo, aby nám trošku pomohl a vzal mi alespoň tašku. V jedné ruce Marcelku, na zápěstí zavěšenou igelitku a v dlani klíče od našeho bytu. Takhle ověšená jsem se ocitla na chodníku a tudíž mi nezbývalo nic jiného než za sebou otevřené dveře od auta zabouchnout nohou. To se Radečkovi samozřejmě příliš nelíbilo a ihned mě seřval, že oprýskám lak.
„Mám jenom dvě ruce, víš?“ opáčila jsem jízlivě, ale ani to ho netrklo. Když jsme společně došli až ke vchodu do bytovky, najednou si vzpomněl, že měl být vlastně někde úplně jinde. Neobtěžoval se však ani náhodou osvětlit mi situaci a prozradit, kam spěchá.
„Já na to úplně zapomněl.“ Chytil se jen za hlavu a rozhodil ruce. „Tak já letím, čau.“
Zůstala jsem chvíli nechápavě stát před skleněnými dveřmi, ale pak jsem jen se zatřesením hlavy vešla dovnitř.
„Dobrý den, chcete pomoct?“ zaslechla jsem najednou milý hlas a otočila se.
„Dobrý den.“ Pozdravila jsem a prohlédla si neznámého muže. Tmavý oblek a nakrátko střižené vlasy mu moc slušely. „To je v pořádku. Držím všechno, jenom kdybyste zavolala výtah a otevřel dveře.“
„Maličkost.“ Usmál se a zmáčknul knoflík. Naskočilo červené světýlko a výtah se se zahučením rozjel z vyššího patra přímo k nám. Muž mi přidržel galantně dveře, abych mohla nastoupit jako první a pak se mi zeptal na patro. Prozradilo jsem mu, že obýváme byt ve třetím patře a nechala ho zmáčknout knoflík označený trojkou.
„Já jsem až v devátém.“ Oznámil mi po chvíli, když už výtah přistál v našem patře a já se chystala s Marcelkou vystoupit.
„Vy tady bydlíte?“ podivila jsem se vážně. „Že jsem vás tady ještě nikdy neviděla.“
„Nejsem tady dlouho.“ Prozradil mi. „Sestra se vdala, odstěhovala se k manželovi a já si vzal její garsonku. Tak nashledanou.“
„Nashle.“ Rozloučila jsem se s ním a pokusila se trefit správným klíčem do zámku. Tašku a kabelku jsem zahodila hned za dveřmi, abych si ulehčila a s Marcelkou na ruce se vydala do pokojíku, abych jí odložila mezi hračky.
Pak jsem se na chvíli posadila bez dechu na postel a otřela si z čela pot. Dnešní den byl opravdu velmi náročný, ale aspoň, že už je za námi ta šílená povinná návštěva!




Radek se vrátil domů samozřejmě až uprostřed noci, což byl docela výkon na to, že jsme před domem rozloučili něco před pátou hodinou a podle jeho chůze jsem usuzovala, že není zcela jistě příliš střízlivý.
„Ahoj.“ Pozdravil, když na mě narazil na chodbě a mě ovanul známý alkoholový opar, který se kolem něj šířil. Vyšla jsem právě ze záchodu, vklouzla do koupelny a jen doufala, že ho ani nenapadne vlézt za mnou. Podle těžkého žuchnutí jsem usoudila, že nejspíš neudržel rovnováhu při zouvání bot a převrátil se. Podle jeho sprostého klení, které jsem zaslechla přes dveře, jsem poznala, že mám pravdu.
„Za chvíli jsem u tebe v postýlce.“ Zasmál se, když jsem vyšla z koupelny a pokusil se mě chytit za nohu, protože pořád seděl na zemi. Naštěstí jsem proklouzla a zatahal mi pouze za lem noční košile, kterou jsem mu prudkým krokem vytrhla z prstů.
„Nemusíš chvátat.“ Procedila jsem mezi zuby. „A nedělej kravál nebo vzbudíš malou.“ Napomenula jsem ho ještě a opatrně vklouzla do ložnice, abych neudělala nějaký rámus. Marcelka byla citlivá hlavně na vrzání dveří, takže jsem je za sebou potichu zavřela a po tmě vlezla pod peřinu. Ještě předtím jsem nakoukla do postýlky, jestli je všechno v pořádku. Holčička se ze spánku mírně usmívala, ležela na zádech s rozhozenýma ručičkama a pravidelně oddechovala. Zakutala jsem se pod peřinu a napnutě poslouchala zvuky z chodby. Radkovi se nejspíš podařilo zout obě boty, protože bylo slyšet cvaknutí dveří od koupelny, pak puštění vody, několik ran, jak něco upustil nebo shodil a posléze se rozhostilo ticho. Chodba se najednou ponořila do naprosté tmy a já uviděla, jak se pomalu otevírají ložnicové dveře. Zavřela jsem rychle oči a pokusila se předstírat spánek, jako pokaždé, když se Radek vracel v tomhle stavu. Neměla jsem chuť na žádný bližší kontakt. Když jsem si představila, že bych mu měla dát jen pusu na dobrou noc, zvedal se mi žaludek.
„Ty spíš, Jano?“ zašeptal nade mnou, když padnul do postele a odhrnul mi přikrývku.
Něco jsem nesrozumitelně zamumlala, pokusila se znovu přikrýt a posunout se víc k okraji postele. „Neutíkej kočičko.“ Zasmál se a já k sobě pevně semkla víčka. To se mi snad jenom zdá!
„Už spím.“ Zabručela jsem a odstrčila jeho ruku, která mi začala hmatat pod peřinou. „Bolí mě hlava.“
„A víš co je nejlepší na bolení hlavy?“ zeptal se a ani nečekal na odpověď. „Přece sex.“
„Vzala jsem si prášek, ten mi pomůže líp.“ Odpověděla jsem uštěpačně poposunula se o další kousek k okraji. Víc už to bohužel nešlo, to bych skončila se žuchnutím na koberci.
„Ale ne..“ zasmál se a přitisknul se ke mně. V duchu jsem se modlila, aby dal pokoj, ale Radek na to tedy rozhodně nevypadal. Jeho ruka bloudila po mém těle a já se kousala do rtů, abych na něj nevyjela. Stejně by mi to nebylo moc platné a navíc bych si vykoledovala maximálně pár facek! Radek mi najednou štípnul silně do zadku a rozesmál se. Pleskla jsem ho přes ruku, protože mě to opravdu zabolela a on si mě k sobě prudce přivinul.
„Kočička vystrkuje drápky.“ Zamumlal a pokusil se mi nacpat jazyk do úst. Z alkoholových výparů a jeho dechu se mi doslova zvedl žaludek. „Pojď na mě, pojď..“ mumlal pořád dokola a pokusil se mě vyzdvihnout na sebe. Najednou se zarazil, prudce se vymrštil a vyběhl z ložnice. Udiveně jsem se za ním zadívala, ale když jsem uslyšela prudké dávení na záchodě, bylo mi jasné, co se děje. Nejspíš mu pitíčko trošku nesedlo, pomyslela jsem si v duchu a škodolibě jsem se usmívala. Jen jsem doufala, že až se vrátí, nebude mít zájem o další pokračování, protože z toho bych tu šavli musela hodit taky.
Naštěstí ho nic takového nenapadlo a po půl hodině, které strávil na WC se do ložnice sotva doplazil. Na postel padnul jako podťatý a během chvilky se místností ozývalo jen jeho medvědí chrápání. Potichu jsem vstala, abych otevřela okno, protože v pokoji se nedalo ze smradu vůbec dýchat a zkontrolovala Macíka. Holčička se pouze nepatrně převrátila ne bok, jinak setrvávala ve stejné pozici a spokojeně pochrupovala. Počkala jsem až se v ložnici otevřeným oknem vymění alespoň nějaký vzduch, aby se dalo spát, poté ho zavřela a hupsnula do teplých peřin. Tentokrát jsem naštěstí unikla, ale každý den to asi nepůjde. Sex s Radkem se mi začal zhnusovat čím dál víc a když se navíc vrátil z hospody v takovémhle stavu, myslím, že by na milování s ním neměl chuť nikdo. Přeložila jsem si polštář pod hlavou, přitiskla k jeho hladké látce rozpálené čelo a pokusila se si vyčistit hlavu. Honily se mi tam nejrůznější myšlenky a já nemohla ještě dlouho usnout. Nejvíc mě rušila Radkova blízkost. Z jeho dechu byl stále cítit alkohol, z vlasů kouř a navíc mě šíleně rozčilovalo jeho chrápání a funění. Usnula jsem snad někdy nad ránem a navíc sny, které mě v těch pár hodinách spánku pronásledovaly, nebyly opravdu nic pěkného! Nejspíš proto, že se v nich příliš často vyskytoval můj manžel!




Ani nevím jak se Radkovi podařilo ráno vstát v pět hodin do práce, protože já jeho odchod naprosto zaspala. Netušila jsem v jakém odešel stavu, ale hádala jsem, že v práci nebude asi moc platný. Těch pár hodin spánku mu rozhodně nemohlo stačit, navíc po takové opici!
Vyhoupla jsem se z postýlky, pustila do místnosti čerstvý vzduch a vydala se do koupelny. Rychlým pohledem jsem zkontrolovala Marcelku, která už sice nespala, ale byla silně zaujatá přepočítáváním svých prstíků, které posléze ochutnávala a nevypadala, že by jí vadilo zůstat ještě pár minut v postýlce. Všechny nezbytné úkony, včetně mého zcivilizování, přebalení a nakrmení Marcelky a rychlého úklidu, jsem zvládla v jednom velkém chvatu, jen abych už
s dcerkou mohla vypadnou z bytu někam ven. Počasí se sice přes víkend trošku zhoršilo, ale modrá obloha slibovala, že v každém případě nezačne alespoň pršet. Natáhla jsem si tedy jen přes dlouhé šaty lehčí svetřík a popadla Marcelku do náručí.
„Dobrý den.“ Pozdravil mě můj nový známý z výtahu, když jsem ji právě kšírovala do kočárku a podrbal Marcelku ve vlasech. „Jedete na vycházku?“ zeptal se, když jsem mu odpověděla na pozdrav. „Pomůžu vám z kočárkem.“
„Projít a nakoupit.“ Usmála jsem se na něj a raději rozhovor rázně ukončila, protože jsem si všimla, že po nás začíná pokukovat sousedka, která bydlela naproti nám na chodbě a právě se vyhřívala na lavičce. „Děkuji.“ Poděkovala jsem ještě za snesení kočáru po schodech a raději se s ním rychle rozloučila. Kdo ví. Třeba by paní Horáková mohla před Radkem nadhodit, jak mi hodný pár z devátého patra pomohl z kočárkem a byl by oheň na střeše.
„Janičko, pojďte mi ukázat toho vašeho drobečka!“ zavolala na mě zrovna ta dobrá duše.
V rychlosti jsem u ní zastavila s kočárkem, aby mohla na malou něco zašišlat a omluvila se, že bohužel chvátáme.
„No nic, tak někdy jindy.“ Povzdechla si stará paní a zamávala Marcelce. „Pa pa.“
„Udělej pa pa.“ Usmála jsem se na děcko, abych udělala paní Horákové radost a holčička opravdu zatřepala malou ručkou nad hlavou.
„Tak nashledanou.“ Rozloučila jsem se a rychle ujížděla z kočárkem pryč, aby se nás ještě nepokusila zastavit. Marcelka si spokojeně broukala v kočárku a já ho svižně tlačila po křivém chodníku. Za chvíli jsme vjeli na náměstí a já s nostalgickými vzpomínkami minula kostel. Najednou se mi před očima objevila nevěsta v bílých šatech, s dlouhým závojem, s kyticí z čajových růží a s ženichem v dobře padnoucím obleku po boku. Vybavily se mi ty nejšťastnější chvíle mého života. Alespoň tenkrát jsem je za ně pokládala. Měla jsem nádherné svatební šaty, protože bříško ještě nebylo vidět a Radek v ten slavný den vypadal taky obzvlášť dobře. Kdybych jen tenkrát věděla, jak to všechno dopadne, asi bych svoje ano nevykřikla tak dychtivě!
„No tak, co je?“ sklonila jsem se k Marcelce, která mi přetrhla tok vzpomínek, protože začala pofňukávat. „Chceš dudlu?“ Samozřejmě jsem nečekala žádnou odpověď a zkrabacenou pusinky jí dudlíkem prostě ucpala. I když spousta dětí v Marcelčině věku dávno dudlík odložila, malá si ho ještě pravidelně vynucovala, takže jsem ho pro jistotu měla pořád ještě všude po ruce. Silně zadudlala až jí bradička poposkočila a úplně ztichla.

„Půjdeme se podívat za tetou Helou?“ zeptala jsem se směrem ke kočárku a rychle se vzdalovala od kostela. Teta Hela, jak se moje kamarádka nazvala hned po narození naší dcerky, pracovala jako prodavačka v dětském textilu. Což se mi už několikrát hodilo, protože nám schovávala vždycky ty nejhezčí oblečky, co jí přišly do obchodu.
„Můžu dovnitř s kočárkem?“ zeptala jsem se, když jsem pootevřela dveře do obchodu a za pultem spatřila jen neznámou ženu s obarvenými vlasy.
„Jistě.“ Odpověděla a převalila v puse líně žvýkačku. Ihned jsem si vzpomněla na naší třídní učitelku ze střední školy. Jako bych slyšela její slova, když spatřila, že někdo žvýká a připomíná jí tím dobytek na pastvě. Zdraví tě koš! A dotyčný musel jí vyplivnout okamžitě žvejku do koše.
Podržela jsem si tedy dveře a zamanévrovala kočárek dovnitř. Hned u vchodu jsem se zarazila u jednoho stojanu s pěknými tričky, které měly obrázky pohádkových postaviček a promnula zkušeně látku v prstech. Chvíli jsem si je beze slova prohlížela a čekala až se odněkud vyloupne Hela.
„Máte přání?“ zeptala se mi prodavačka, když zjistila, že se sama asi nevymáčknu.
„Ne, jenom si prohlížím.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Počkám na Helenu. Je tady, ne?“
„Šla k doktoru.“ Odpověděla mi znuděně a vyfoukla obrovskou bublinu. Musí takhle dělat na zákazníky opravdu dobrý dojem!
„Aha. Tak nic. Dík.“ Rozloučila jsem se a dostrkala kočárek zase ke dveřím, abychom odsud mohly s Marcelkou vypadnout. „Nashledanou.“
„Nashle.“ Zaslechla jsem ještě za sebou než nás pohltil hluk z ulice a dveře se za námi těžce přibouchly.
„Tak nic, Marcelko, tady jsme nepochodily, asi půjdeme domů.“ Sklonila jsem se k holčičce, abych jí urovnala vlásky a dala do ruky chrastítko. Spokojeně s ním zamávala ve vzduchu a já se chopila opět madla kočáru. Pomalu jsem tlačila kočárek směrem ke zdravotnímu středisku a doufala, že bych mohla třeba Helu potkat po cestě. Byla to sice dost naivní představa, protože už může buď ležet doma v posteli, pokud je nemocná nebo taky vůbec nemusela jít k lékaři sem. Zapomněla jsem se totiž zeptat, jestli šla k normálnímu doktoru, nebo třeba zubaři. V tu chvíli jsem ji spatřila, jak vychází z vrat střediska. Aspoň jedna šťastná náhoda po dlouhé době!
„Ahoj Heli!“ zavolala jsem hlasitě, aby si mě všimla.
„Jé, ahoj, kde se tady berete?“ vyjekla a ihned se k nám hnala. „Ta roste!“ užasla, když se sklonila ke kočárku. „Celá maminka.“
„Byla jsem za tebou v krámu, ale je tam nějaká taková..“ vysvětlila jsem jí a pokrčila rameny.
„No jo, Andula!“ pleskla se do čela. „Je nová a já už jsem z ní na mrtvici.“
„Tak sis hodila radši marod, jo?“ zasmála jsem se. „Jako ve škole co? Nahlášená písemka a Helenka se doma válela s bolestmi břicha, které se samozřejmě nedaly vydržet.“
„No dovol!“ ohradila se. „Chceš snad říct, že jsem simulovala, nebo co?“
„V žádném případě!“ plácla jsem ji do zad. „To bych si nikdy nedovolila.“
„No proto!“ zahrozila mi prstem. „A navíc, dnes jdu od úplně jiného doktora.“
„Ukaž zuby!“ zasmála jsem se. „Kolik ti jich vyrval?“
„U toho ne..“ zavrtěla rozverně hlavou.
„Aha, už vím.“ Pleskla jsem se do čela. „Psychiatrie je v druhém patře, viď?“
„Samá voda.“ Ušklíbla se. „Helenka bude totiž maminkou!“ Osvětlila mi po chvíli situaci.
„No nekecej.“ Vydechla jsem. „Na to si musíme sednout, pojď.“ Táhla jsem ji k nejbližší lavičce. „Tak povídej, jak se to stalo?“
„Chceš detaily?“ poposkočilo jí obočí v údivu až na čelo. „To jednou takhle večer… No a pak se jaksi zhaslo, no a dál…“ začala potichu a já se musela začít řehtat.
„Tak podrobně nemusíš.“ Uklidnila jsem ji. „V kolikátým si?“
„Začínám třetí.“ Usmála se a přiložila se na břicho obě ruce. „Už se moc těším.“
„A Tomáš?“ zeptala jsem se, protože jsem věděla, že Hela nechodí se svým přítelem příliš dlouho.
„Vzal to sportovně. Už objednal datum na svatbu a dnes odpoledne jdeme vybírat prstýnky.“ Odpověděla se šťastným úsměvem. „Budu mít nádherný šaty, něco podobného jako si měla ty.“´
„Tak to ti přeji. Pamatuji se, žes chtěla mít vždycky fůru dětí.“ Pousmála jsem se. „Tak to pak budeme chodit společně do parku a na pískoviště, jo?“
„Že váháš.“ Mrkla na mě. „Kvůli tomu jsem do toho hlavně vlítla.“
„No, to určitě.“ Usadila jsem ji. „To víš děvče, to máš dřív než na nový šaty, jak říkávala naše babička.“
„Radši mi ji dej pochovat, ať můžu začít trénovat.“ Mávla rukou a začala se sápat po Marcelce.
„My už chodíme.“ Pochlubila jsem se ihned pyšně a Helča jí tedy zkusmo postavila na zem. Opatrně ji přidržovala pod paží a obdivovala její krásný postoj. Plínku měla totiž až někde mezi koleny. Marcelce to ovšem vůbec nevadilo a ihned se pustila do zkoumání okolí. Za chvilku se i odvážně pustila nastavovaných rukou a rozběhla se k barevným květinám, které kvetly opodál na záhonku, aby je ztrestala. S radostí mi ukázala velký květ, který se jí podařilo utrhnout.
„Je prostě rozkošná.“ Rozplývala se Helena a nemohla z ní spustit oči. „Už abych to měla taky doma.“
Kecaly jsme spolu ještě nejmíň hodinu a půl, než jsem si uvědomila, že je opravdu nejvyšší čas se s kamarádkou rozloučit a zaplout s Marcelkou zase pěkně domů a ponořit se do každodenních starostí. I když to bylo to poslední na co jsem měla opravdu chuť.




„Ahoj mami.“ Usmála jsem se do sluchátka, když se na druhé straně ozvalo lakonické prosím. Očividně jako volajícího nečekala mě.
„Ahoj Janičko.“ Změnila okamžité tón, když zjistila, že jí volám právě já. Její milá dcerunka, které si ale podle vlastních slov moc neužije. Také mi pořád vyčítá, že se u ní na návštěvě vyskytujeme příliš zřídka.
„Jak se máš, mami?“ začala jsem obligátní otázkou jako pokaždé náš telefonní rozhovor.
„To je taky dost, že alespoň zavoláš, když se ani neukážete.“ Začala vyčítat ihned v první větě, jak jsem také očekávala. „Víš jak dlouho už jsem neviděla Marcelku? Za chvíli zapomenu jak ten můj malý drobeček vypadá!“
„Ale prosím, tě.“ Vzdychla jsem. „Nepřeháněj.“
„Vždyť je to pravda, kdypak jste tady byli naposledy?“ vyzvídala. „Já sama si to už ani nepamatuju.“
„Nedávno.“ Zasmála jsem se. „Ale přesný datum ti taky neřeknu. Ale radši mi pověz jak na tom jsi. Měla si přece jít na nějaké vyšetření kvůli té páteři a kloubům, ne?“
„No jo.“ Odfrkla. „Byla jsem.“
„No a?“ musela jsem z ní dolovat každé slovo. „Co ti řekli?“ Kdybych nevěděla, že moje matka nesnáší všechny doktory a nenávidí jakákoliv vyšetření, musela bych si myslet, že se mnou nechce snad ani mluvit. Ale bylo mi jasné, že o nemocnicích by z ní nedostal dobrovolně ani slovo nikdo.
„Strašili mi nějakou operací nebo co..“ ztišila hlas. „Ale já se nenechám jen tak pro nic za nic řezat nějakým amatérem v nemocnici.“
„Proč amatérem?“ podivila jsem se.
„Nováková povídala, že tam mají asi tři nové doktory, kterým teče ještě mlíko po bradě.“ Zvýšila hlas. „A kdo tam nemá protekci, aby ho operoval starý pan profesor, toho šoupnout právě jim.“
„Ale mami!“ rozhořčila jsem se. „Jedna bába povídala..“
„Nováková není bába.“ Přerušila mě rozhořčeně. „Je jí o pět let míň než mě.“
„To nic nemění nic na tom, že roznáší drby a ty taky na všechno skočíš. Kdyby ti doktoři nebyli dobří, tak by je určitě operovat nikdo nenechal. I starý pan profesor někdy začínal.“ Zavrtěla jsem hlavou a připadalo mi, že uklidňuji malé dítě.
„V každém případě si myslím, že žádnou operaci nepotřebuji.“ Prohlásila matka rozhodně. „Řeknu našemu doktorovi, ať mi zase napíše ty prášky, co mi minule tak pomohly a taky nějakou novou mast a bude to.“
„Žádné prášky nepomáhají věčně..“ povzdychla jsem si, ale pomalu už jsem se vzdávala. Bylo mi jasné, že s mojí matkou na tohle téma nemá cenu vést žádné dlouhé rozhovory a navíc po telefonu. Měla totiž na všechno vlastní hlavu a hlavně se doktorů a nemocnic bála jako čert kříže. Což by ovšem nahlas nikdy nepřiznala.
„Necháme toho.“ Ukončila nekompromisně tenhle rozhovor, který nikam nevedl, sama. „Raději mi pověz, jak se vede vám. Co Marcelka, roste?“
„Jako z vody.“ Zasmála jsem se. „Už taky umí paci paci pacičky.“ Pochlubila jsem se, co jsem Macíka zase zvládla naučit. „A taky jak dělá pes. Když jí ho ukážeš, udělá haf!“
„Koukejte co nejdřív přijet, nebo žádné haf neuslyším a Marcelku uvidím, až půjde do tanečních!“ přerušila mě ve výčtu nových dovedností.
„Nepřeháněj, mami.“ Obrátila jsem oči v sloup. „Tak málo opravdu nejezdíme.“
„Pro mě by bylo málo, i kdyby jste tady byli obden.“ Vzdychla do telefonu. „Stýská se mi po vás.“
„Už budu muset končit.“ Mrkla jsem směrem do obýváku, kde Marcelka soustředěně mačkala knoflíky na elektronickém piánku, které vyluzovalo podivné zvuky. Nejspíš už zase docházejí baterie. „Zavolám zase někdy pozítří.“
„Raději přijeďte.“ Skočila mi do řeči. „Kdykoliv, budu se těšit.“
„Tak jo. Ahoj, mami a kdyby něco, tak zavolej.“ Rozloučila jsem se s ní.
„Kdyby co?“ zabrblala. „Já jsem v pořádku, ale vy na sebe dávejte pozor a pozdravuj Radka. Ahoj.“
„Ahoj.“ Rozloučila jsem se ještě jednou a zamyšleně položila sluchátko do vidlice. Vzala jsem ze zrcadla v chodbě gumičku do vlasů, stáhla si je do culíku, abych se mohla rozvalit k Marcelce na koberec a pokusit se jí pomoct postavit věž, o kterou se zrovna pokoušela. Kostky za chvíli lítaly všude, protože se jí to nedařilo. Naštěstí byly plastové, takže když mi jich pár dopadlo na hlavu, mohla jsem se tomu zasmát spolu s Macíkem. Protože jí to připadalo totiž velmi zábavné!





„Můžeš mi laskavě vysvětlit proč si mi neřekla, že včera volal Karel?“ ječel na mě Radek když se vrátil večer z práce a vypadal pěkně naštvaně. Jeho agresivita byla samozřejmě podpořena několika skleničkami alkoholu, jak jsem správně odhadla. Kousla jsem se do rtů. Já na to fakt zapomněla, ale netušila jsem, že ho může jednat zmeškaný telefonát tak naštvat. No jasně, že jsem zapomněla, k telefonu jsem totiž odbíhala od rozbalené Marcelky, na sporáku mi kypělo mlíko a dcerka začala nabírat.
„Zapomněla jsem.“ Přiznala jsem tiše a couvla směrem ke dveřím, protože ke mně Radek najednou prudce přiskočil.
„Ty jsi úplně pitomá!“ křičel a šermoval přede mnou rukama. „Ulil jsem mu nějaký trubky ze stavby a on si je měl vyzvednout. Teď si je můžu tak akorát strčit do prdele!“
„Mohl zavolat znovu, já za to nemůžu, nic jsem ti vzkázat neměla, jen se ptal, jestli si doma.“ Kuňkla jsem na svojí obhajobu, i když mi bylo jasné, že už mne nezachrání nic.
„Všechno je díky tobě v háji!“ přichmuřil nenávistně oči a já jen viděla jak napřahuje k první ráně. Dostala jsem facku a pak už si ani nepamatuji kolik dalších. Asi při třetí ráně jsem totiž zavrávorala a Radek do mě ještě prudce strčil. Hlavou jsem vzala roh skříňky a cítila, jak mnou projela pekelná bolest. V puse jsem cítila kovovou pachuť krve a před očima se mi dělaly mžičky. Loket, který jsem si narazila o vydlaždičkovanou podlahu, mě bolel asi úplně nejvíc.
„Kráva jedna pitomá.“ Zaslechla jsem ještě, než za sebou Radek s prásknutím zabouchnul venkovní dveře a opatrně se posadila. Krev v puse, byla z prokousnutého jazyka, navíc mi znovu prasknul koutek a další krev mi kapala z nosu. Chvíli jsem se dívala, jak mi kape na bílé tričko a zapíjí se do látky, protože jsem neměla po ruce kapesník a rukou jsem ji jen rozmazávala po celém obličeji a po dlaních. Pomalu jsem se zvedla z podlahy a dopotácela se do koupelny, abych zase zredukovala svoje zranění. Zaposlouchala jsem se, jestli neuslyším Marcelčin pláč, ale jako zázrakem spala jako zabitá.
Smyla jsem si krev z obličeje, vypláchla pusu, do nosu nacpala kousek vatového tamponu a hleděla na sebe zdrceně do zrcadla. Oči jsem měla zarudlé od pláče a po tvářích mi samovolně stékaly slzy. Opatrně jsem si osahala hlavu, kde jsem cítila velkou bouli a zkusila procvičit loket. Prudce mi v něm píchlo a já raději svěsila ruku podél těla, abych s ní ani nehnula.
Najednou se ozvalo zaklepání a já se pomalu vydala ke dveřím. Měla jsem strach, aby Radek nezačal zvonit a neprobudil Marcelku. Samozřejmě si nevzal klíče, když vylítnul z bytu a teď se pro ně určitě vrátil. Otevřela jsem opatrně dveře a nechala v chodbě zhasnuté světlo.
„Dobrý den.“ Pozdravil mě muž, který stál za dveřmi a já s sebou prudce cukla. To mi ještě scházelo. Soused, který mi nedávno pomáhal s kočárkem. Naštěstí panovalo už dost velké příšeří a já se mírně maskovala v pootevřených dveřích.
„Dobrý.“ Odpověděla jsem, ale hlas mě lehce zradil.
„Stalo se něco?“ podíval se na mě pozorně a já jen zavrtěla hlavou. „Já jsem se jen přišel zeptat, jestli byste mi mohla půjčit klíč od společných prostor dole v domě. Chtěl bych si tam dávat kolo. Nechal bych si ho přidělat, protože sestra mi ho nedala.“ Vymáčknul ze sebe po chvíli prosbu.
„Jasně.“ Přikývla jsem a začala poslepu tápat po klíčích, které byly na věšáčku kousek u dveří. Natáhla jsem ruku a zasykla bolestí, protože se ozval můj loket.
„Rozsvítím, abyste na to viděla.“ Napadlo najednou souseda a než jsem ho stačila zadržet, hmátnul po vypínači. „Pane bože, vám teče krev.“ Sáhnul mi zděšeně do vlasů. Otočil jsem se k němu obličejem a on jen zalapal po dechu. „Co se vám stalo?“
„Spadla jsem ze schodů, byla jsem ve sklepě.“ Pronesla jsem monotónně.
„Tu hlavu máte ale rozseknutou, musíte do nemocnice na šití.“ Ukázal na mě. „To nemůžete takhle nechat.“
„Ani jsem si nevšimla.“ Zamumlala jsem a pokusila se nahmatat bouli. Rozseknutá kůže byla totiž o něco níž a proto jsem předtím nesáhla do krve. Doufala jsem, že mojí výmluvě věří a nenapadne ho nic jiného. Je tu přece nový a nemůže tedy vědět, že jsem ze schodů spadla údajně i minulý měsíc.
„Tak honem, odvezu vás.“ Zakročil rázně. „Proč jste to neřekla hned? Hledáte mi tady nějakej pitomej klíč!“
„Myslela jsem, že to bude dobré.“ Pokrčila jsem rameny, ale soused už sundaval z věšáku moji riflovou bundu.
„Tak se rychle oblečte a pojedeme.“ Podal mi ji do ruky. „Jen skočím nahoru pro klíče od auta a za chvíli jsem zpátky.“
„Ale já tady mám Marcelku!“ vzpomněla jsem si najednou na dcerku, která spala v postýlce. V tu chvíli jsem zaslechla jemný pláč a vběhla z chodby do ložnice. Jen jsem zahlédla, jak soused skopnul z nohou boty a šel za mnou.
„Odnesu ji nahoru sestře, je u mě zrovna na návštěvě a pohlídá ji.“ Vyřešil okamžitě problém o svém.
„To ale přece nejde.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Jsem pro vás cizí.“
„Tak já jsem tedy Míra Halas.“ Vrazil mi do dlaně ruku. „Tak a teď už se známe a je to v pohodě, tak honem.“ Vyzvednul náhle Marcelku zkušeně z postýlky a v náručí se s ní pomalu rozešel do chodby a k výtahu. „Zatím se obujte.“
Jako náměsíčná jsem hleděla, jak nastoupil s mojí dcerkou do zdviže a rozjel se někam do horních pater. Nazula jsem si po chvíli boty a čekala, co se bude dít dál. Strčila jsem si do kapsy jen klíče a zabouchla dveře od bytu. Nepříjemně se mi začala točit hlava, ale to už v našem patře přistával výtah a Míra mě do něj vtáhnul. Všimnul si, jak jsem zavrávorala a podepřel mě. Cítila jsem, že každou chvíli omdlím, protože se mi začaly dělat mžitky před očima a já za chvíli viděla jen úplnou tmu. O tom, že jsem se skácela a Míra mě popadl do náruče, aby mne donesl k autu, už nevím. Jeho hlas se mi rozplynul už při nastoupení do zdviže, kdy se mi začala točit hlava. Pak už jsem slyšela jen hučení a nepříjemné pískání.
„Už je to dobrý?“ zeptal se, když jsem otevřela po chvíli oči a posadil mě na přední sedačku, kterou lehce sklopil, abych to měla pohodlné. Jen jsem přikývla a přivřela oči.
„Díky.“ Vydechla jsem. Míra rychle nastoupil na místo řidiče, nastartoval, motor zařval a rozjeli jsme se k nemocnici. Rychle, ale přesto bezpečně. Cítila jsem se úplně jinak, než při cestování s Radkem. Taková jistá, že se nemůže nic stát. Bolelo mi sice úplně všechno, ale i drncání po kostkách jsem přežila celkem v pořádku.
„Odnesu tě!“ napomenul mě Míra, když zaparkoval a já se pokusila postavit na vlastní nohy. Samovolně přešel na tykání a vzal mě opět do náruče. Proběhl se mnou skleněné dveře a zabočil do chodby, kde byl ukazatel směru na pohotovost. Bylo mi strašně, ale ještě jsem se v duchu stíhala modlit, aby na pohotovosti byl nějaký jiný lékař než minule a hlavně, aby tam nebyla sestřička Lucka.
Míra energicky zaklepal na dveře a netrpělivě čekal, až se otevřou. Naštěstí se objevila vysoká sestra s tmavými vlasy, která mi Lucku nepřipomínala ani vzdáleně. Několika rychlými větami jí vysvětlil, co se stalo a šoupnul mě dovnitř do ordinace. Sestra mě položila okamžitě na lehátko a začala mi spolu s lékařem, který se vynořil odněkud zezadu ošetřovat rány. Skoro nic jsem nevnímala a jen doufala, že ze mne nezačnou tahat nějaké detaily. Lékař mi umrtvil injekcí kůži na hlavě a začal s jemným šitím roztržené kůže. Sestra mi zatím ošetřila odřeninu na tváři, prasklý ret a omyla mi z krku zaschlou krev.
Zpátky do čekárny jsem vešla s ofáčovaným loktem, který byl jen naražený, jak zjistil lékař z rentgenu a jizvou na hlavě. Se škrábanci na tváři, napuchlým rtem a rozcuchanými vlasy jsem musela vypadat opravdu skvěle. Míra mě beze slova podepřel, vzal mi z ruky recept na nějaké léky, který mi vypsala sestra a pomalu mě vedl k východu.
Za hodinku už jsem ležela v peřinách a Marcelka, kterou mi Míra přinesl hned, jak mi u nás ještě uvařil čaj, kvůli spolknutí prášků, hajala spokojeně ve svojí postýlce a blaženě chrupala.
Radek ještě nebyl doma a mě teprve teď začalo docházet, co by se třeba stalo, kdyby se vrátil, právě ve chvíli, kdy na mě Míra z kuchyně volal, kde máme citron. Asi bych mu nevysvětlila, že máme v kuchyni návštěvu, která si sama vaří čaj a navíc je pánská!
Zachumlala jsem se hlouběji do teplé přikrývky a zavřela oči. Míra mi ještě než odešel, popřál dobrou noc, ale mně bylo jasné, že dobrá tahle noc určitě nebude.




Ráno jsem zjistila, že druhá půlka postele zůstala netknutá a Radek se tedy nejspíš v noci nevrátil vůbec domů. S třeštící hlavou jsem si vybavila zážitky předchozího večera a zírala na sebe do zrcadla v koupelně, které bylo ještě plné cákanců krve. Na umyvadlu zůstalo několik zaschlých skvrn a na koberečku jsem si všimla jedné šmouhy, která už změnila svou jasně červenou krvavou barvu na ošklivou hnědou. Omyla jsem všechny fleky a předložku namočila do studené vody, kterou jsem napustila do zašpuntovaného umyvadla. Loket stáhnutý elastickým obvazem mi sice trošku brzdil v práci, ale už nebolel tolik jako včera v noci.
„Copak broučku?“ usmála jsem se na Marcelku, která spokojeně broukala v ohrádce a chvílemi zacloumala s výskotem s dřevěnými tyčkami. „Pěkně si hraj.“ Pošimrala jsem ji zdravou rukou a pohladila po vlasech. Zasmála se a popadla do baculaté ručky jedno z chrastítek, aby ho mohla vzápětí hodit před mříže na podlahu. Kdykoliv se jí něco takového podařilo a ozvala se rána, vesele zavýskla.
Najednou jsem zaslechla telefon z chodby a vydala se ho zvednout. Doufám, že nevolá Radek, pomyslela jsem si. On byl ten poslední koho jsem teď chtěla slyšet. Naopak jsem byla ráda, že se ani neukázal doma, i když mi před chvilkou začalo vrtat hlavou, kde mohl vlastně strávit celou noc.
„Prosím.“ Ozvala jsem se do sluchátka a vyčkávala.
„Ahoj Jani.“ Ozval se milý známý hlas a já poznala mamku.
„Ahoj.“ Odpověděla jsem ji o poznání veseleji. „Jak se máš?“¨
„Já samozřejmě dobře.“ Opáčila. „Ale ty ses neozvala, jak si slíbila.. Na návštěvu nepřijdeš, nezavoláš, nic.“
„Já se polepším.“ Zasmála jsem se. „Někdy se s Marcelkou stavíme.“
„Co takhle zítra na oběd? Mohla bys ráno přijet autobusem a odpoledne bys jela zpátky. Já se s tou mojí zatrolenou nohou nikam nedostanu.“ skočila mi do řeči a já si uvědomila, že to vlastně teď nepřipadá v úvahu. Maminka sice ví, že je Radek prchlivý a někdy se kvůli tomu hádáme, ale kdyby věděla, že mě i bije.. A to by zaručeně poznala na první pohled. Jí bych těžko namluvila, že za moje zranění může pád ze schodů.
„Zítra to nepůjde, mami.“ Povzdechla jsem si a vzpomněla jsem si, že jsem vlastně s Marcelkou pozvaná na roční preventivní prohlídku. „Musím s Macíkem k doktoru.“ Vymluvila jsem se po pravdě.
„Něco jí je, broučkovi?“ lekla se okamžitě maminka a já ji ihned uklidnila.
„Ne, jenom na prohlídku.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nic jí není, je v pořádku a roste jako z vody.“
„Aspoň tak.“ Vydechla. „To já lítám po doktorech pořád. To levé koleno mi zlobí čím dál víc a někdy ráno se nemůžu ani pořádně postavit.“
„Přijedeme se za tebou podívat co nejdřív.“ Slíbila jsem jí a přemýšlela, za jak dlouho se mi ta zranění na obličeji mohou zhojit. Pokud si tedy zatím nevykoleduji od Radka nějaká další.
„Tak se seberte třeba v neděli a přijeďte celá rodina.“ Napadlo najednou maminku a já si povzdychla.
„Uvidíme.“ Slíbila jsem jí raději neutrálně a našpicovala uši, protože Marcelka v ohrádce najednou nějak ztichla. „Už musím končit, mami, aby mi tam Marcelka něco nevyvedla.“
„Tak ahoj a měj se hezky.“ Rozloučila se. „A nezapomeň za mě dát Macíkovi pusinku. Pa.“
„Neboj nezapomenu.“ Slíbila jsem jí. „Ahoj.“
„Ahoj.“ Zaslechla jsem ještě jednou a pomalu položila sluchátko do vidlice. Ještě, že mě mamka nemůže přes ten telefon vidět, usmála jsem se smutně a prohrábla si vlasy, abych je sepjala sponou, kterou jsem zahlédla na poličce v chodbě u zrcadla. Pak jsem se na sebe letmo podívala a sama se lekla svého vzezření. Kvůli shrnutým vlasům vynikla odřenina na tváři a napuchlý ret byl najednou taky vidět nějak víc. Vydala jsem se do kuchyně a otevřela lednici. Chvíli jsem zkoumala její obsah, abych zjistila, že nemusím nikam nakoupit, protože mám dostatečné zásoby. Opravdu bych neměla sílu vyjít někam v tomhle stavu na ulici. Vypadala jsem jako oběť nějakého přepadení nebo havárie.
Znovu se mi vybavila naše svatba a v duchu jsem slyšela, jak Radek opakuje po oddávajícím předříkaná slova. V dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví.. Posadila jsem se na lavici a zabořila hlavu do dlaní. Marcelka na mě natahovala ruce, ale já si jí nevšímala. Po tvářích mi stékaly slzy a myslela jsem, že mi praskne hlava. Tak intenzivní bolest jsem snad ještě nezažila. Lékař mi sice varoval, že mi může být zle, protože jsem v každém případě utrpěla otřes mozku a dokonce mi i nabízel lůžko v nemocnici a krátkou hospitalizaci, ale já odmítla.
Nemohla jsem nechat Marcelku bez všech věcí u sousedů a ani bych v nemocnici nemohla celou noc vydržet. V tom jsem zvedla hlavu a zahlédla na polici v kuchyni naší společnou fotku z první dovolené. Prudce jsem vstala, popadla rámeček a vytrhla z něj barevné foto, které jsem zmačkala v jedné ruce a hodila do odpadkového koše. Chvíli jsem cítila alespoň trošku zadostiučinění, ale nadlouho mi ten dobrý pocit stejně nevydržel. Kdybych to jen tenkrát věděla, vzdychla jsem si a zvedla Marcelku, která ke mně znovu natahovala ručičky, z ohrádky a přitiskla jí k sobě. Dýchala jsem její krásnou miminkovskou vůní, líbala ji po jejích hebkých tvářičkách a natáčela si její jemné kudrlinky mezi prsty. Aspoň něco má v mém životě smysl!





„Tak papej.“ Přemlouvala jsem dcerku a snažila se jí vpravit skrz našpulené rty dovnitř do pusy alespoň trošku rozmixované polévky. „Musíš taky trošku zeleninky. Kašička bude až večer.“
„Ee!“ plácla mi Marcelka po chvilce do talíře a pokusila se vykroutit s dětské stoličky, kterou jsem měla přistrčenou u stolu.
„No tak, honem otevři pusinku.“ Snažila jsem se ji znovu ukecat, když jsem jí utřela do bryndáčku opatlanou ručičku. „Vrrr, honem, otevři pusu, letí letadlo..“
Holčička se ovšem tak snadno přesvědčit nedala a kvůli jedné polívce jsme spolu bojovaly ještě dost dlouho. Oběd byl nakonec snad úplně všude, ale úplně nejmenší množství měla Marcelka v žaludku. Setřela jsem opatlaný stůl a položila ušpiněný talíř na linku, aby ho Marcelka neměla v dosahu. Před chvílí se jí totiž podařilo nenechavou ručičkou zachytit moji skleničku s pitím a shodit ji na zem. Naštěstí se pouze vylila voda a sklo zůstalo k mému překvapení netknuté. Omyla jsem ji olepenou pusu pod tekoucí vodou, utřela čistým cípem bryndáčku a položila na pohovku, abych se podívala, jestli nemáme v plenkách zase nějaké nadělení. Samozřejmě jsem to očekávala správně a musela holčičku odnést do koupelny, abych ji mohla omýt zadeček.
V půl jedné se mi ji podařilo po dlouhých průtazích konečně uspat a vysíleně jsem za sebou zavřela dveře do ložnice, kde už dcerka pravidelně oddechovala. Už po obědě začala být hrozně protivná a já byla šťastná, že se mohu konečně v klidu posadit. Vzala jsem si v koupelně manikúru, vybrala si světle růžový lak a zapadla do měkkého křesla v obýváku. Stihla jsem si ostříhat, opilovat a pečlivě nalakovat všech deset prstů a pak mě vyrušilo z odpočívání zaklepání na dveře. Vymrštila jsem se z křesla a vydala se ke dveřím.
„Ahoj.“ Pozdravil mě s úsměvem Míra a ležérně se opřel o futra. „Jdu se jen podívat jak se ti vede. Ráno, když jsem šel do práce, tak jsem tě nechtěl budit, protože bylo dost časně, tak se jdu kouknout alespoň teď.“
„Děkuju.“ Usmála jsem se. „Hlavně za ten včerejšek.“
„Co tomu říkal manžel, že ses takhle zřídila?“ ukázal mi na obličej. „Měl by si tě víc hlídat.“
„To asi jo.“ Přikývla jsem ztuhle. Kdyby jen věděl, že tohle mi rozhodně neudělaly hrany schodů, ale naopak ten, který by mě měl nejvíc milovat.
„Můžu dál?“ zeptal se náhle Míra a já se zarazila. „Mám něco pro Marcelku.“
„Macík spí.“ Vyhrkla jsem. „A hlavně se má za chvíli vrátit Radek, víš a .. No, asi by mu nebylo vhod, kdybychom měli návštěvu, protože se vrací hodně unavený..“ blekotala jsem zmateně a Míra na mě jen udiveně zíral. „Promiň.“ Pokrčila jsem rameny. „Snad někdy jindy.“
„Tak tady máš aspoň pro Marcelku.“ Sáhl do kapsy a podal mi pískací žirafu s mašlí kolem dlouhého krku.
„Je nádherná, dík.“ Vypravila sem ze sebe skrz sevřené hrdlo. „Děkuju a ahoj.“
„Ahoj.“ Odpověděl a já mu zabouchla dveře před nosem.
Chovala jsem se jako idiot, uvědomila jsem si, ale strach, že se každou chvíli může objevit Radek, ze mě dělal loutku. Uvědomila jsem si, jak mi včera Míra strašně pomohl, jeho sestra dokonce hlídala skoro celý podvečer Marcelku a já ho teď tak odbyla. A navíc dokonce přinesl Macíkovi dárek! Zadívala jsem se na žirafu v dlani a zmáčkla. Z flekatého zvířátka s dlouhým krkem se ozval pískavý zvuk a já se smutně usmála. Musím se mu při nejbližší příležitosti omluvit. On přece nemůže tušit, že tohle všechno způsobil Radek a že z něj mám strach. Třeba si myslel, že by mu měl naopak Radek poděkovat za to, že odvezl jeho ženu do nemocnice a postaral se i o jeho dceru. Tak jednoduché to ovšem v naší rodině v žádném případě není!
Posadila jsem se zpátky do křesla a vzala do ruky dálkový ovladač od naší televize. Televizor Sony s velkou plochou obrazovkou byl samozřejmě Radkův nápad. Mohla jsem ho stokrát přesvědčovat, že potřebujeme peníze na spoustu důležitějších věcí, než je televize, ale nakonec ji stejně přitáhl domů, aniž mě s sebou vzal do obchodu, abychom ji alespoň vybrali společně. Přepnula jsem na první program, ale černobílý film z prostředí lázní mě opravdu nezaujal. Rychle jsem navolila číslo dvě, ale ani tam to nebylo lepší. Fotbal bylo to poslední o co byl měla zájem. Poslední třetí pokus a já švihla znuděně s dálkovou zpátky na stůl. Romantická telenovela. Výběr jak stehno. Tyhle šílené seriály mě totiž přiváděly k šílenství, v normálním životě se totiž ty jejich praštěné příhody, stát opravdu nemohly. Zmáčkla jsem prudce horní knoflík na ovladači a televize zhasnula stejně jako já. Zhroutila jsem se do křesla a přemýšlela, jestli přežiji, když se zvednu a půjdu se podívat, jestli je palma v rohu dostatečně zalitá. Připadalo mi totiž, že spodní listy začínají nebezpečně žloutnout. Je fakt, že jsem tedy v poslední době měla na starosti úplně jiné věci, než se starat o pravidelnou zálivku našich pokojových rostlin!




„Růže?“ vydechla jsem překvapeně, když jsem vešla do chodby, kde jsem zaslechla nějaký hluk a uviděla Radka, jak mi strká pod nos kytici rudých květů.
„To je na omluvu.“ Usmál se a vtisknul mi květiny do ruky. Svěsila jsem ruku podél těla a měla jsem nutkavou chuť mu ten jeho dárek hodit na hlavu. Ten včerejšek mě samozřejmě mrzí.“ Pokračoval. „Ale tak moc se zase nestalo, že?“
„Myslíš?“ ukázala jsem si volnou rukou na odřenou tvář a natrhlý ret. Pak jsem zdvihla do jeho zorného pole ovázanou ruku a čekala na odpověď.
„Ale už to nebolí, viď?“ zasmál se a pofoukal mi ruku jako malému dítěti. „Ty si byla u doktora?“ zarazil se najednou, když si všiml, že mám ruku nejspíš ovázanou z nemocnice.
„Jo.“ Přikývla jsem a otočila se k němu zády, aby si všiml jizvy na hlavě. „Bohužel jsem si sama neuměla zaštupovat tu díru.“
„Já ti samozřejmě slibuju, že už se to nebude opakovat, byl jsem trošku opilej a nevěděl jsem, co dělám.“ Pokrčil rameny a pokusil se mě pohladit po tváři. Prudce jsem ucukla a nenávistně se na něj zadívala.
„To už jsem myslím někdy slyšela..“ odfrkla jsem, ale Radek mě najednou prudce objal a přitiskl si mě na sebe.
„Slibuju, slibuju…“ mumlal mi do vlasů a já se snažila ze všech sil vyprostit z jeho objetí. „Půjdeme společně s Marcelkou do zoologický zahrady, chceš?“ napadlo ho najednou.
„Ani ne.“ Zavrtěla jsem hlavou a otevřela skříň v chodbě, abych vyndala vázu na květiny. Až do kuchyně mě pronásledoval jako stín, ale já si ho příliš nevšímala. Napustila jsem do vázy studenou vody, naaranžovala do ní květiny a postavila ji doprostřed stolu.
„Tak já vezmu Marcelku.“ Oznámil mi najednou a já strnula. „Opravdu nechceš jít s námi?“
„Sám s ní nepůjdeš!“ otočila jsem se na něj prudce. „Ani ji neumíš přebalit.“
„Je to moje dcera a chci s ní strávit nějaký čas. Měla bys být ráda. Hodní tatínkové přece chodí se svými dětmi na procházky a do ZOO, nebo ne?“ usmál se.
„Hodní tatínkové možná.“ Zamumlala jsem. „A co tě to napadlo tak najednou?“
„Vyber si, buď si jí beru samotnou nebo půjdeme všichni.“ Trhnul rameny. „A ani si mi nepoděkovala za květiny!“
„Já myslela, že za omluvu se neděkuje!“ přimhouřila jsem oči a vydala se směrem do koupelny. „Jen se namaluju a můžeme jít.“
Procházka s Radkem bylo to poslední po čem jsem toužila, ale svěřit mu Marcelku samotnou, na to jsem neměla opravdu nervy. Když na to tak myslím, mám pocit, že s ní snad od narození vlastně nebyl sám. Nakrmit, přebalit a vykoupat, to všechno byla jen a jen moje práce. Zavřela jsem za sebou s povzdechem dveře do koupelny a pokusila jsem se před zrcadlem trošku dát dohromady a zamaskovat co nejvíce svoje odřeniny. Tvář se mi celkem pěkně podařilo zakrýt make-upem, ale s pusou jsem nesvedla opravdu nic. No co, roztržený ret můžu zase vydávat za opar! Výmluvy jako obvykle. Už jsem se je ale za ten poslední rok naučila používat úplně s klidem. Co jiného mi taky zbývalo, že?
„Jenom obleču Marcelku a můžeme jít.“ Oznámila jsem tiše Radkovi, když jsem vylezla na chodbu a prosmýkla se kolem něj do ložnice. Vyndala jsem ze skříňky barevné tričko a nové tepláčky a převlékla dcerku z domácího oblečení.
„Dobrý den.“ Zaslechla jsem sousedku, když jsme vyšli ze vchodu a Radek mi pomohl snést kočár ze schodů. „Na procházku, na procházku?“ zajímala se a dokonce se i zvedla, aby mohla nakouknout do kočárku.
„Roste vám jako z vody.“ Pochválila Marcelku a vložila jí jeden prst do drobné dlaně. Marcelka se ho okamžitě pokusila strčit do pusy a sousedka byla na vrcholu blaha. „To víte, já ty svoje vnoučátka vidím sotva o prázdninách a pak ještě o Vánocích, jinak sem za mnou nepřijedou.“ Začala se svěřovat. „Odstěhovali se příliš daleko a já teď ty svoje drobečky vůbec neznám. Posílají mi akorát fotky z dovolených, ze svátků a já jim dárečky. Ach jo.“
Radek protočil oči, protože záplava slov nebrala konce a já se snažila jen mile přikyvovat.
„Ale copak vy to máte na puse?“ podivila se najednou sousedka.
„Hrozné, viďte?“ vložil se do toho Radek. „Moje paní trpí strašně na opary, je mi jí vždycky hrozně líto, když to vidím. Ani s tím nemůže pořádně jíst, protože jí to pořád praská.“ Vysvětlil sousedce, dřív než jsem se zmohla na slovo. Naštěstí si nevšimla dalších zranění, protože měla oči jen na Marcelce v kočárku.
Je mi jí vždycky moc líto! To snad není možný, pomyslela jsem si, když to ze sebe Radek tak samozřejmě a s úsměvem vysypal. Ale když mi ten jakoby opar na mém rtu vykouzlil, tak mu to líto nebylo ani omylem!
„Tak se mějte hezky, my už musíme.“ Chopil se Radek příležitosti, když sousedka na chvilku zmlkla a dloubnul do mě, abych už ujížděla. „Nashledanou.“
„Nashledanou.“ Odpověděla a už zase otevírala pusu k dalšímu proslovu. Naštěstí se nám již podařilo prchnout. Tlačila jsem kočárek a připadala si jako idiot. Jdu tady s manželem, který se mi už docela dost dlouhou dobu hnusí, protože mě mlátí a chová se ke mně jako
k onuci a já se ještě usmívám! Proč jenom ho napadlo, že bychom si mohli dneska udělat nějaký rodinný výlet. Asi má opravdu výčitky svědomí, pomyslela jsem si a nenápadně se na něj podívala. Kráčel s hlavou vztyčenou a kolem rtů mu pohrával jemný úsměv. Vzpomněla jsem si na časy, kdy se usmíval dvacetčtyři hodin denně a nejméně půlku z té doby jsme se neustále líbali. Ale kdeže ty zlaté časy jsou! Tenkrát jsem ještě netušila, že můj mi budoucí manžel ukáže po svatbě i svou druhou tvář..
„Dvakrát dospělej a jedno dítě mladší dvou let..“ Usmál se Radek na prodavačku vstupenek, když jsme došli až ke vchodu do ZOO a já si uvědomila, že jsme spolu vlastně za celou cestu nepromluvili pořádně ani slovo.
„Prosím.“ Podala mu dívka skrz okénko dva žluté proužky. „Máte to za stodvacet a dítě je zdarma.“
Manžel s úsměvem zaplatil vstupné a ještě koupil Marcelce nafouklý balónek, se kterými stál nějaký muž hned za vchodem. Uvázal ho na madlo kočárku a dcerka se hned po červené kouli začala se smíchem natahovat.
„Ahoj, co vy tady?“ uslyšela jsem najednou známý hlas a před námi se vynořila Eva se svým přítelem. „Taky jste vyrazili do ZOO?“
„Ahoj.“ Usmála jsem se. „To víš, hezký počasí, tak jsme na procházce.“ Muži se zatím nenuceně pozdravili a Eva se na mě pozorně zadívala.
„Zase schody?“ vydechla nechápavě a zvedla mi za bradu, aby si mohla prohlédnout můj obličej zblízka. Jemně jsem se jí vyškubla a zahlédla, jak se na mě Radek pronikavě dívá.
„Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Byli jsme trhat u Radkových rodičů švestky a já jsem spadla ze žebříku.“ Eva se na mě podezíravě podívala a já honem začala rozvíjet svoji lež, aby byla trošku pravděpodobnější.
„Bylo to hrozný.“ Pokračovala jsem. „Byla jsem až nahoře na žebříku, Marcelka si hrála dole pod stromem na dece a já si najednou všimla, že se kolem ní začaly stahovat vosy. Začala po nich vesele plácat ručičkou a ve mně úplně hrklo. Chvátala jsem tak dolů, aby ji nějaká nebodla, že mi sklouzla noha a byla jsem tam nato šup. No a výsledek vidíš.“ Ukázala jsem si na obličej. „Nedopadlo to ještě úplně nejhůř, byla to docela pěkná vejška.“
„Říkal jsem ji, ať tam neleze, že to pak otrhám, ale nedala si říct.“ Vložil se do hovoru Radek a já mu to pěkně s úsměvem odkývala. Museli jsme přece budit zdání šťastné rodinky.
„Tak si to tady užijte.“ Usmála se na mě Eva. „My už máme prošlou celou zahradu a musíme domů. Nezapomeňte zajít do pavilonu k plazům, mají tam novou krajtu, strašně obrovskou.“
„Fuj.“ Otřásla jsem se. „Tak hady zrovna nemusím.“
„Taky si myslím.“ Pronesla významně a usmála se význačně na Radka. „No nic, tak my už fakt letíme. Ahoj.“
„Ahoj.“ Rozloučila jsem se s ní a vydala se za manželem, který už vykročil po cestě do centra zoologické zahrady.
Strávili jsme v zahradě skoro celé odpoledne a já jsem si pomalu začala vzpomínat, proč jsem se do Radka vlastně zamilovala. Byl tam milý a zábavný, když chtěl. Skoro jsem i zapomněla, jak na tom spolu jsme a zapadla do příjemné atmosféry. Smála jsem se jeho vtipům, ukazovali jsme společně Marcelce, kterou jsme vytáhli z kočárku, všechna zvířata a procházeli se nenuceně po celé zahradě. Radek se snažil být opravdu milý a dokonce se mu to i vedlo. Dokud jsme si nekoupili párek v rohlíku a já si uvědomila, že ho nemůžu ani pořádně strčit do pusy, kvůli roztrženému rtu, byla jsem docela v pohodě. Pak se mi ale zase před očima objevil Radek, který se nedokáže ovládat a bije mě kvůli každé maličkosti a nálada mi rapidně klesla.

Nenechám se přece opít rohlíkem! Dnes se bude usmívat, snažit se zahrát všechno do autu, hrát si na nejhodnějšího manžela a tatínka a zítra dostanu zase pár facek třeba kvůli tomu, že jsem mu nestačila vyprat oblíbenou košili, vzpomněla jsem si na navršenou hromadu prádla v koupelně u pračky. Nikdo se přece nemůže změnit ze dne na den, jen předstírá!





„Ahoj, Heli.“ Nakoukla jsem do obchodu s textilem a když se uviděla kamarádku za pultem, vmanévrovala s kočárkem dovnitř.
„Ahoj.“ Zamávala mi a oběhla pult, aby mohla Marcelku vytáhnout z kočárku. Chvilinku jí chovala a pak ji postavila na zem, aby se mohla pokochat jejími nemotornými krůčky.
„Chvilinku mi ji pohlídej, já se tady zatím porozhlídnu.“ Mrkla jsem na ni. Stejně měla plné ruce práce s rozesmáváním Macíka a mě pořádně nebrala v úvahu.
„Nové zboží je v tom regálu pod okny.“ Mávla rukou za sebe. „Přišly pěkný dětský komplety. Svetříky a rifličky.“
„Super.“ Vydechla jsem úžasem, když jsem zrovna jedny vytáhla z hromady. Na spodní části nohavic byly vyšívané drobné fialové kytičky. „Tak tyhle beru určitě.“
„Haf!“ ozvala se najednou Marcelka a s nataženým prstíkem mířila mezi oblečení.
„Co?“ podivila se Helena.
„Haf!“ přeložila jsem jí. „To jako, že vidí psa.“
„Tady žádnej ale není.“ Zavrtěla hlavou.
„Musí být.“ Položila jsem kalhoty a udělala pár kroků směrem, kam Marcelka mířila nataženým prstíkem. „No vidíš, je tady!“ vytáhla jsem triumfálně mikinu na ramínku, která měla na břiše psa s velkýma ušima.
„Haf!“ zopakovala Marcelka spokojeně ještě jednou a začala se věnovat něčemu jinému.
„Ta je tak šikovná.“ Rozplývala se Helena. „Já už se taky tak těším.“ Pohladila se po břiše, ještě skoro neznatelně vystouplém. „Už se strašně těším.“
„Počkej až budeš pětkrát v noci vstávat, protože se tomu drobečkovi nebude něco líbit a bude to dávat velmi hlasitě najevo!“ zasmála jsem se. „Nakrmit, přebalit, znovu uspat a za chvíli to samé znovu..“
„To zvládnu.“ Mávla rukou. „Pak už to bude jen a jen lepší.“
„Dokud nepřijde do puberty!“ vyprskla jsem, protože jsem si vzpomněla na akce, které jsme v tomhle věku prováděly s Helenou my dvě. „Jestli bude po tobě, budeš ji nebo možná jeho muset přivázat doma za nohu, aby někde něco.. Znáš to.“
„To je naštěstí ještě daleko. Napřed si užiju první krůčky, brblání, slova a tak podobně.“
„Jé, tohle je taky krásný.“ Přerušila jsem ji, protože jsem právě objevila nádhernou mikinu s obrázkem medvídků akorát v Marcelčině velikosti. „Macíku, pojď sem.“ Lákala jsem k sobě dcerku, která se ochotně vrávoravě rozběhla. Na poslední chvíli jsem ji zachytila po náruče, protože jinak by Heleně přeleštila podlahu v krámu. Přiložila jsem k ní oblečení, abych zjistila, jestli je správná délka rukávů a pak vítězoslavně hodila oblečení na pult. Dneska se zadařilo. Helena mi samozřejmě namarkovala zákaznickou slevu a já s úsměvem na rtech složila igelitku s logem firmy a nákupem do kočárku.
„Mimochodem, mluvila jsem s Evou.“ Pronesla nejednou Hela nečekaně.
„No a?“ zeptala jsem se s předstíraným klidem a raději ji ani nepohlédla do očí. Bylo mi jasné o čem spolu mohly ty dvě mluvit.
„Tohle máš od čeho?“ ukázala na svém obličeji místa, která jsem měla nepříliš povedeně zamaskované make-upem. Lépe už to bohužel nešlo.
„Jsem prostě nešika.“ Zasmála jsem se a pokrčila rameny.
„Ale…“ začala další větu, ale přerušila jsem ji.
„Už musím. Tak se tady měj a hezky prodávej.“ Rozloučila jsem se s ní a pobídla Marcelku, kterou jsem už posadila do kočárku k zamávání. Ochotně splnila úkol a zatřepala s rukou nad hlavou.
„Radši bych šla s vámi než prodávala.“ Ušklíbla se kamarádka a zamávala. „Tak ahoj.“ K předešlému hovoru už se radši nevracela, protože nejspíš pochopila, že o tom nechci mluvit.
„Ahoj.“ Rozloučila jsem se a přidržela si jednou nohou dveře, abych mohla vyjet kočárkem zpátky na ulici.
Ví to Eva a už to ví i Helena, bloudilo mi hlavou. Moje nejlepší kamarádky, které mi záviděly nádhernou svatbu, krásnou holčičku, které si mi narodila zdravá a taky šťastné manželství. To ovšem jenom na začátku. Žádná z nich netušila jak krátce to všechno trvalo. Jen chvilku a pak už nastalo jen předstírání. Vymýšlela jsem si, kde jsme spolu s Radkem všude byli, předstírala, že chvátám domů, protože jdeme s manželem na procházku spojenou s obědem.. A přitom na procházky s Marcelkou jsem se vydávala už pomalu od začátku sama, protože Radek neměl zájem. A teď už obě ví, že mě bije. Cítila jsem se tak ponížená, jako bych za to mohla sama…Někdy jsem dokonce uvažovala i o tom, co jsem udělala špatně, že se Radek tak změnil, co jsem mu nedokázala dát.
Najednou jsem zaslechla zatroubení a zatřepala hlavou, abych vyhnala nepříjemné myšlenky z hlavy. Zvedla jsem ruku, protože jsem si všimla, že na mě někdo z projíždějícího auta zamával, ale nedokázala jsem zaregistrovat kdo to byl. Raději jsem se opřela do kočáru a rychle do tlačila směrem domů. Na obloze se smálo sluníčko, nebe bylo bez mraků, ale já příjemné počasí vůbec nevnímala. Chtěla jsem zalézt domů, smýt ze sebe make-up, pod kterým jsem schovávala neúspěšně všechny rány a v být klidu. Roztržený ret, na kterém se tvořil strup, mě nepříjemně svědil a najednou mi připadalo, že mě všichni pozorují.






„Pozor Marcelko, ať tě nezamotám do těch hadrů a nejdeš taky do pračky.“ Usmála jsem se na dcerku, která se motala kolem hromady prádla, rozházeného v koupelně na podlaze. Pokoušela jsem se přebrat Radkovo oblečení, abych něco neobarvila a Marcelka mi neustála vytahovala z chundele barevná trička. Prošacovala jsem riflovou bundu, kde Radek nechával pokaždé drobné, aniž se je obtěžoval vyndat, když ji házel do prádla a opravdu nahmatala dvě dvacetikoruny. Odložila jsem je na poličku, nacpala bundu do pračky a vzala do ruky kalhoty. V přední kapse byl zmuchlaný kapesník, jedna pětikoruna a účet odněkud z hospody. Už jsem se je taky chystala hodit do pračky, když jsem si všimla, že má ještě něco v zadní kapse. Sáhla jsem do ní a s údivem vytáhla malý čtvereček. Kondom! Na chvíli jsem ztuhla a nechápavě ho otáčela v ruce, abych si ho prohlédla ze všech stran. Jako bych ho viděla poprvé! Poprvé to sice nebylo, ale bylo to po hodně dlouhé době. Po porodu jsem totiž začala brát antikoncepční pilulky a o tenhle druh ochrany jsme se tudíž přestali zajímat. Kvůli mně ho tedy Radek v kapse určitě nemá! Odhodila jsem ho na polici a nacpala do pračky zbytek prádla bez dalšího většího probírání a rozlišování. Opravdu jsem na to neměla vůbec chuť. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, jestli se mi jeho oblíbená béžová košile obarví od červeného trička. Já se mu tady budu prát s věcmi a on si kdo ví kde užívá. Zabouchla jsem prudce dvířka od pračky a pustila první program, který se mi namanul pod ruku.
„Pojď, broučku.“ Popadla jsem do náruče Marcelku, která si hrála s kartáčkem, který ležel předtím na vaně a zahodila ho na zem. „To je fuj!“ ujistila jsem ji, protože se ho snažila v nestřeženém okamžiku strkat do pusy. „Dáme něco lepšího, jo?“ usmála jsem se na ni, když nakrabatila pusinku. Očividně se jí nelíbilo, že jsem jí kartáček odebrala.
„Tady máš, na!“ podala jsem ji pískací žirafu, když jsme vešli do kuchyně a posadila ji mezi hračky do ohrádky. Naštěstí se celkem rychle zabavila a já dopadla ztěžka na židli. Složila jsem hlavu do rukou a zavřela oči. Tohle mi ještě chybělo! Měla jsem pocit, že mi praskne hlava. Jestlipak je na tu druhou hodnější, napadlo mě a ušklíbla jsem se. Asi ano, jinak by ho už asi kopla někam. S milenkou se ale přece zachází jinak než se ženou!
Najednou jsem si docela živě dokázala představit, jak se někde muchluje s pěkně vyvinutou blondýnou. Nebo snad s brunetkou? Těžko říct, nikdy mi nepřipadalo, že by se Radek díval po cizích ženských. Měl přece mě! Ale to už vlastně dávno skončilo a to s narozením našeho dítěte, které mělo náš vztah upevnit. Bohužel se tak nestalo, kdo ví, kam psychologové na ty kecy chodí!
Vstala jsem od stolu a zašla zpátky do koupelny, abych se znovu podívala, jestli se mi to snad nezdálo. Ale bohužel! Zabalený kondom ležel na stejném místě, kam jsem ho odhodila. Opatrně jsem ho vzala do ruky a vydala se zpátky do kuchyně. Položila jsem ho před sebe na stůl a smutně se na něj zadívala. Co teď? Mám Radkovi říct, co jsem našla? Mám ale pocit, že si tak maximálně vykoleduji pár facek! I když moje chyba to asi není, že?
„Hraj si, Macíku.“ Usmála jsem se na dcerku, která se mě snažila vytrhnout z mojí apatie silným broukáním. „Maminku bolí hlava..“ Marcelka mi předvedla výstavní paci-paci, co jsem ji nedávno naučila a dokonce mi i s výskáním ukázala, jak je veliká. Očividně si chtěla hrát se mnou a ne s hračkami. Sesunula jsem se ze židle a lehla si na koberec, abych u ní byla blíž. Naštěstí se spokojila opravdu jenom s mojí blízkostí a zabrala se zase do okusování nohou pískacího pejska. Položila jsem se na záda a zírala s prázdným výrazem na prasklinu na stropě. V hlavě jsem měla úplně prázdno a před očima se mi jen míhaly vzpomínky na doby, kdy jsem byla já ta jediná, milovaná a ohlazovaná milenka. To jsme měli ale ještě před svatbou! Nebudeš to mít jednoduché, řekla mi maminka, když jsem ji oznámila, že se budu vdávat a já ji tenkrát nevěřila.. Ach jo!






„Máš na stole večeři.“ Oznámila jsem Radkovi tiše, když jsem zaslechla šramocení na chodbě a vyšla za ním z ložnice.
„Hmm.“ Zabručel a vešel do kuchyně. Následovala jsem ho jako stín a proklouzla mezi dveřmi. Sáhla jsem po vypínači, protože Radek se nenamáhal ani rozsvítit a počkala jsem, až si sedne ke stolu. U talíře, kde měl naaranžované samotné topinky, které si asi jako večeři nepředstavoval, jsem položila zabalený kondom.
„Hrabala ses mi ve věcech?“ vyskočil prudce od stolu s rozzuřeným výrazem a mrsknul se zabaleným čtverečkem o zem.
„A i kdyby?“ pronesla jsem a vyčkávala. V poslední chvíli jsem si uvědomila, že jsem to přehnala a záhy už se držela za tvář, kde přistála Radkova ruka.
„Nechal sis to v kapse u kalhot, který si chtěl vyprat!“ štěkla jsem na něj nenávistně. „Nemám důvod se ti v něčem hrabat!“ Sebrala jsem kondom ze země a prudce s ním mrštila zase o stůl. Tvář mi pálila pekelně, ale nechtěla jsem to za žádnou cenu dát najevo. Pouze jsem si shrnula za uši vlasy, které se mi tou ránou rozlétly po tváři a zůstala před ním stát s rukama založenýma na prsou.
„Tak promiň, nechtěl jsem.“ Natáhnul ke mně ruku, aby mi snad pohladil po tváři nebo co, ale ucukla jsem.
„O tu facku nejde, jsem zvyklá.“ Procedila jsem mezi zuby a ukázala na stůl. „Ale co má být tohle?“
„Nevím, asi nějakej blbej fór od kluků z hospody.“ Pokrčil rameny. „Není můj!“
„Ne?“ opáčila jsem pobaveně. „Tak proč jsi to neřekl hned? Nemusel jsi mě přece hned kvůli tomu mlátit.“
„Ulítla mi ruka, už jsem se omluvil.“ Usmál se na mě a otevřel dvířka od linky, kde byl schovaný koš, aby tam demonstrativně prezervativ zahodil. „Já ho přece nepotřebuju.“
„Poslední dobou ti ulítává nějak často.“ Zakroutila jsem hlavou a otočila se na podpatku. Beze slova jsem vyšla z kuchyně a zavřela za sebou tiše dveře. Konečně jsem si připadalo jednou jako vítěz, i když mě na tváři pálil otisk Radkovy dlaně. Věděla jsem sice, že lže a kondom v kapse nebyl žádný hloupý vtip jeho kumpánů, ale momentálně mi to bylo nějak úplně jedno. Odpoledne jsem se z toho vyplakala a teď jsem byla úplně otupělá. Těžko by mu někdo z kamarádů strkal balíček do zadní kapsy kalhot, aniž by si toho všimnul, že?
Pravděpodobné by to bylo tak maximálně v bundě, kterou má v hospodě na věšáku nebo zavěšenou přes židli. Tam by se snad dalo uvažovat o tom, že nelže, ale takhle?
Vklouzla jsem do ložnice a zavřela pootevřené okno, protože jsem předtím větrala. Místnost byla už plná chladného vzduchu a já dostala strach, aby Marcelka nenastydla. Naštěstí byla pečlivě přikrytá, jak jsem ihned zkontrolovala, i když se jinak strašně ráda odkopávala.
„Ty můj andílku.“ Pousmála jsem se na ní a shrnula jí kudrlinky z čela. Měla na tváři rozkošný úsměv, rtíky trošku pootevřené a ručičky, které měla zvednuté podál hlavičky nahoru, zatnuté v pěst. Takové malé droboučké pěstičky.. Tímhle by ses taky asi neubránila, pousmála jsem se v duchu a vtiskla jí na jednu ručku jemnou pusinku, abych ji nevzbudila. Chvíli jsem se na svou dcerku upřeně dívala a pak jsem si s povzdechem zalezla do postele.
Slyšela jsem, jak Radek cinká v kuchyni s nádobím, pak bouchly dveře od ledničky, kde nejspíš hledal něco lepšího k jídlu, než jsem mu připravila a po chvíli se rozhostilo ticho. Za okamžik se otevřely dveře od ložnice a Radek vklouznul pod peřinu do postele. Odtáhla jsem se až na kraj lůžka, aby se mě náhodou nedotknul, nebo o mě nezavadil a přetáhla si peřinu skoro až před hlavu. Neměla jsem náladu na žádnou další konfrontaci nebo vysvětlování. A navíc jsem nechtěla probudit Marcelku.
„Spíš?“ ozval se Radek po chvíli a já k sobě stiskla pevně víčka. To víš, že jo, pomyslela jsem si v duchu a pokusila se ani nehnout.
„Opravdu to není tak jak si myslíš.“ Pokračoval v monologu a já jen zdvihla překvapeně obočí. Byla jsem k němu otočená zády, takže si nemohl naštěstí mojí mimiky povšimnout.
„Nikoho jiného než tebe nemám. Fakt nevím, co to je za blbost.“
„Když jsem ten kondom našla, moc mi to jako blbost nepřipadalo.“ Promluvila jsem jasně po chvíli, ale neobtěžovala se na něj otočit.
„Promiň.“ Zahučel a pokusil se mě obejmout. Setřásla jsem jeho ruku jako obtížný hmyz a zakutala se hlouběji do peřiny.
„Já už tím tvým omluvám nevěřím.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nech mě spát, prosím tě a nic mi už nevysvětluj. Opravdu na to nemám náladu.“
„Tak dobrou.“ Pohladil mě přes peřinu a zmlknul. Docela jsem se divila, že se nechal tak snadno odbýt a nechal mě na pokoji. Slyšela jsem, jak se otáčí, urovnává si polštář pod hlavou a za chvíli už pravidelně oddechuje. V duchu jsem si oddechla a konečně se v klidu natáhla na posteli, aniž bych musela čekat ještě nějaký útok. I když agresivní byl Radek jen tu chvíli, kdy jsem ho překvapila v kuchyni a ukázala mu, že jsem ho odhalila, pak už se snažil jen omlouvat a hlavně mi vymlouvat moje podezření. Zavřela jsem oči a přivolala k sobě vzpomínky na naši procházku zoologickou zahradou. To byl totiž jediný půlden po hodně dlouhé době, kdy jsme s Radkem byli na procházce jako normální rodina.





„Ahoj. Jak se vede?“ vybafla na mě Eva zpoza rohu, když jsem zaslechla klepání na dveře a vzápětí je i otevřela.
„Ahoj.“ Vydechla jsem překvapeně. „Kde se tady bereš?“
„Sama doma?“ zeptala se ještě, než si začala zouvat boty a po mém bezhlasném přikývnutí, vpadla dovnitř. „Nesu dárek pro Marcelku.“ Začala lovit už v chodbě v kabele a vytáhla roztomilého plyšáčka. Sloníka s růžovou mašlí a zvednutým chobotem.
„Krásnej.“ Pochválila jsem ihned dárek a Eva se sehnula k Marcelce, která seděla na koberci a okusovala soustředěně plastové kostky, aby jí ho předvedla. Dcerka ho drapla hned do obou rukou a vzápětí mu oslintala chobot.
„Chutná jí.“ Souhlasně přikývla Eva a rozvalila se na křeslo. „Tak jak jde život?“
„Dobrý.“ Přikývla jsem. „Chceš kafe?“
„Třeba.“ Usmála se. „Ale slabý nebo kapučíno, jestli máš.“ Zavolala za mnou ještě, když už jsem se vydala do kuchyně.
„Jasně, že mám.“ Zakřičela jsem na ni a chvíli jsme na sebe takhle halekaly skrz otevřené dveře, které obě místnosti spojovaly. Připravila jsem dva modré hrnky, nasypala do nich směs z pytlíčků, na tác si připravila ještě cukřenku a pak jen čekala, až mi zapíská rychlovarná konvice a budu moct kávu zalít.
„Už jsem tady.“ Oznámila jsem holkám, když se mi podařily všechny úkony a usmála jsem se na Evu s Marcelkou, které si zrovna stavěly na zemi z kostek a položila tác na stůl. Chvíli mi nebraly vůbec na vědomí, ale za chvilku se kamarádka odtrhla od velké věže a posadila se zpátky do křesla, aby se chopila svého hrnečku.
„Tak povídej.“ Pobídla mě po chvíli, když se rozhostilo ticho, přerušované jen cinkáním lžičky o porcelánový hrneček.
„Co chceš slyšet?“ zasmála jsem se.
„Tak třeba, proč sis vymyslela ten pád ze žebříku a ještě předtím ze schodů.“ Odpověděla vážně a položila hrneček, aby se ke mně mohla naklonit. Upřeně se na mě zadívala a já nevěděla co říct.
„Proč vymyslela?“ zakoktala jsem po chvíli a zvedla se z křesla, abych urovnala Marcelce tričko, které se jí vyhrnulo. Spíš tedy kvůli tomu, aby mi Eva neviděla do obličeje.
„Protože to není pravda.“ Vysvětlila mi, proč se ptá. „Tys nikdy nespadla ani ze stromu a ani ze střechy, kam jsme spolu pořád lezly a teď mi chceš říct, že odněkud padáš jednou týdně? A ještě k tomu tak šikovně, že před sebe nedáš ani ruce, abys ztlumila náraz a padneš vždycky přímo ústy na zem?“
„Jo, přímo ústy na hubu, jak jsme vždycky říkaly.“ Přikývla jsem.
„Bije tě?“ skočila mi Eva do řeči, protože jsem se jí zrovna chystala vysvětlovat, že jsem opravdu poslední dobou hrozně nešikovná. Chvíli jsem se po její otázce zarazila a jen zírala.
„Ne!“ vyhrkla jsem s mírným zpožděním a pak si uvědomila, že Radka bráním jen proto, že se za něj stydím.
„Nelži, nemá to cenu. Nejsem slepá ani blbá. Pozoruji to už delší dobu, ale taky se mi tomu nechtělo věřit.“ Zavrtěla kamarádka hlavou. „Proč od něj neodejdeš?“
„A nevíš asi kam?“ odfrkla jsem. „Nemám nic a hlavně spolu máme Marcelku. Chceš, abych jí sebrala tátu?“
„Než takového, tak raději žádného.“ Zvýšila Eva hlas. „Přece nejsi blázen, Jano! Neblbni! Necháš se mlátit a ponižovat, jen kvůli tomu, aby Marcelka měla tátu? Uvědom si, že až Macík povyroste, může začít Radek s vylíváním svých nálad i na ní.“
„To ne!“ vyhrkla jsem. „To by nikdy neudělal.“
„To samé bys mi řekla, kdybych se ti zeptala před svatbou. Co uděláš, když tě začne týrat? Co bys odpověděla. No? Samozřejmě bys ho bránila, že takový není a nic by ti nikdy neudělal a vidíš, jak si dopadla?“ zavrtěla nechápavě hlavou. „Proč to nepřiznáš? Radek není hodný manžel a nebude ani hodný tatínek.“
„Nevím, co mám dělat.“ Zašeptala jsem po chvíli a utřela si slzu, které mi začala stékat po tváři.
„Sbal si věci a odejdi.“ Odpověděla mi Eva rázně. „Jiná možnost není.“
„To ne, to nemůžu.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nemám kam jít.“
„Máš přece maminku!“ chytila se kamarádka za hlavu.
„Bydlí v garsonce, má jednu malou místnost.“ Povzdechla jsem si. „To opravdu nejde. A hlavně je nemocná, potřebuje klid. Stačí, když jsme u ní jednou za čas na návštěvě a vidím, jak je unavená. Má nás ráda, je šťastná, že přijedeme a taky je ráda, když už odjíždíme, protože to hemžení a smích je nad její síly.“
„Mohla bys ke mně, než něco vymyslíme.“ Nabídla mi hned.
„To ne.“ Odmítla jsem její nabídku. „Není to tak jednoduché, Evo. Opravdu se nemůžu jen tak sbalit a někam odejít. Mám jen pár tisíc mateřské a jinak nic.“
„Samozřejmě podáš žádost o rozvod, soud přiřkne děti tobě a Radkovi vyměří alimenty. Bude mi muset každý měsíc přispívat!“ rozhorlila se Eva. „Není to sice jednoduché, ale tak složité taky ne.“
„Pamatuješ na naši svatbu?“ zeptala jsem se náhle a kamarádka se na mě nechápavě zadívala. „Tak pamatuješ?“ zopakovala jsem, když se neměla k odpovědi.
„Jasně, že jo.“ Přikývla. „Moc ti to slušelo.“
„A pamatuješ, co jsme si s Radkem slíbili?“ pokračovala jsem.
„To mě zkoušíš nebo co?“ zavrtěla se na křesle a vysrkla poslední doušek kávy. „Co chceš slyšet?“
„V dobrém i zlém, ve zdraví i v nemoci..“ odříkala jsem monotónně přísahu, kterou jsem tenkrát tak šťastně opakovala po oddávajícím před oltářem.
„To ale neznamená, že si musíš nechat všechno líbit!“ skočila mi Eva do řeči a zvedla se. Začala nervózně přecházet po pokoji a já na ni jen němě zírala.
„To opravdu ne.“ Přikývla jsem po chvíli. „Neznamená, ale já se fakticky nemůžu jen tak sbalit a vzít Macíka. Prostě to nejde.“
„No nic.“ Otočila se ke mně. „Já už půjdu a ty si to hlavně nech projít hlavou. V každém případě mysli na to, že je ti dvacet jedna a život máš před sebou. Určitě ho nechceš celý strávit takhle! A Radek se nezmění!“
„Mohl by.“ Špitla jsem, ale hlavou mi prolétlo, že je to opravdu velmi nepravděpodobné. A to, kdyby Eva ještě věděla o tom objeveném kondomu v jeho kapse! Myslím, že by mi sbalila a vystrkala mě z tohoto bytu osobně ještě dnes. Nevěra se jí přímo hnusila, jako mě do té doby, než jsme přišla na to, že mi Radek asi podvádí. Kdyby se mi někdo zeptal ještě před týdnem, jak se zachovám, když mi bude manžel nevěrný, odpověď by zněla, že bych s ním nemohla zůstat ani minutu. Teď se to nejspíš stalo a já zůstávám!
„Nedělej si iluze, Jano.“ Zavrtěla hlavou mezi dveřmi a začala se obouvat. „Kdyby něco, tak mi, prosím tě, zavolej a pamatuj si, že u mě máš místo.“
„Díky.“ Usmála jsem se. „Tak ahoj.“
„Ahoj.“ Zamávala mi a nastoupila do výtahu. Než se zdviž rozjela a kabinka mi zmizela z dohledu, stála jsem ještě na chodbě a hlavou mi zněly kamarádčina slova.
Nezmění se! Tak proč si to nechat líbit? Zakroutila jsem hlavou a zašla zpátky do bytu, kde už Marcelka nespokojeně broukala, protože zjistila, že jsme ji obě opustily a zůstala v místnosti úplně sama.
„Už jsem tady miláčku.“ Usmála jsem se na dcerku a vtiskla jí polibek do zvlněných vlásků. „Neboj, máma ti nikam neuteče.“





Zaslechla jsem zašramocení klíče ve dveřích, ale nezvedla jsem se jako obvykle, abych se šla podívat a přivítat Radka doma. Kdo by ho chtěl taky po všech těch událostech posledních dní vítat doma, že? Schválně jsem vyčkávala až vejde do obýváku, kde jsem seděla na křesle a snažila se už dobrou půl hodinu soustředit na soutěž, kterou právě vysílali. Příliš se mi to ale nedařilo, protože mi hlavou ještě vířila spousta myšlenek a slov, která mi zněla v uších od Evina odchodu. Jako třeba rada, ať se sbalím a odejdu od něj. Když jsem Evu vyprovázela ke dveřím, bylo mi jasné, že to nikdy neuskutečním a taky jsem jí řekla, že je to nesmysl, ale pak jsem s tou myšlenkou začala až nebezpečně koketovat a teď už jsem si pomalu v duchu představovala, jak jsem někde v malém bytečku jen spolu s Marcelkou a jsme bez Radka naprosto spokojené. Obě dvě.
„Ahoj.“ Pozdravil mě, když se konečně zul v chodbě, jak jsem usoudila podle štrachání a posadil se na pohovku. „Marcelka spí?“
„Jo.“ Přikývla jsem a vyhnala z hlavy všechny nápady a myšlenky. „Už je půl osmé pryč.“
„Aha.“ Odpověděl po chvíli pokorně a zase zmlknul.
„Dnes si se vrátil nějak brzy.“ Odtrhla jsem po chvíli oči od televize a zadívala se na něj.
„Kluci chtěli, abych s nimi někam šel, ale odbyl jsem je.“ Usmál se, jako by mi tím prokazoval kdo ví jakou službu. Snad dokonce čekal i na pochvalu!
„Kluci nebo ona?“ nadhodila jsem významně, i když jsem se původně už k tomuto tématu nechtěla vracet, protože mi bylo jasné, že z něj pravdu stejně nedostanu. Buď můžu věřit jeho vymlouvání, nebo mu prostě nevěřit a myslet si svoje. Tak jako tak už to nezměním, pokud k něčemu opravdu došlo nebo dokonce dochází!
„Říkal jsem ti, že to byl jen hloupý vtip. Nikoho nemám.“ Odpověděl přesně tak, jak jsem čekala.
„Jistě.“ Přikývla jsem jízlivě. „Proč já hloupá ti asi nevěřím?“
„Ale měla bys.“ Ozval se po chvíli.
„To určitě. Myslíš, jako když mi vždycky slibuješ, že už mě nikdy neuhodíš a pak dostanu zase znova pár facek? Jako když slibuješ, že už se nikdy neunáhlíš, že už nebudeš pít, že už se nebudeš vracet domů pozdě v noci a že už ti nikdy neulítne ruka?“
„Teď už se to ale všechno změní, opravdu.“ Vyskočil z křesla a pokusil se mi obejmout, když jsem kolem něj chtěla projít do kuchyně.
„Pusť mě, prosím tě.“ Vzdychla jsem unaveně a setřásla ze sebe jeho dotěrné ruce. „Musím se jít napít vody.“ K mému údivu ihned spustil ruce podél těla a nechal mě v klidu dojít až do kuchyně. Ploužil se za mnou ale jako stín a když jsem si nalévala z plastové láhve do skleničky Mattonku, čekal jako pes.
„Dneska ses vyjímečně nezapomněl v hospodě nebo kam to každý večer lezeš a myslíš si, že mi tím děláš nějaké milosti nebo co?“ spustila jsem znovu, když jsem se napila a odložila skleničku do dřezu. „Neříkej mi, že tě něco osvítilo a nikdo už tě v hospodě neuvidí.“
„A kdyby?“ zeptal se a následoval mě zpátky do obýváku, kde jsem se uvelebila zase do křesla.
„Nevěřím ti už ani slovo. Slyšela jsem tolik slibů a nikdy z toho nic nebylo. Uvidíme za pár dní.“ Pokrčila jsem rameny a vzala do ruky dálkové ovládání, abych si zesílila trochu televizi.
Radek se posadil zase na pohovku a já cítila, jak mě ze strany upřeně pozoruje. Nedala jsem to na sobě znát ani hnutím brvy a jen se kochala tím, jak tam sedí jako zpráskaný pes. Že by na něj konečně taky došlo? Cítila jsem aspoň malou převahu jako už dlouho ne a mohla si být jistá, že minimálně dnes se mě ve zlém ani nedotkne. Možná se pokusí o nějakou usmiřovací akci v posteli, ale to mu tedy hošánkovi určitě nevyjde. Chtěla jsem si dnes tuhle převahu vychutnat až do konce. Byla jsem pevně rozhodnutá hrát si dnes na tu uraženou až do konce a nechat ho trošku smažit ve vlastní šťávě. I když jsem netušila, proč taková změna v jeho chování vůbec nastala a jak dlouho vydrží. Pochybuji, že by se sám chytil za nos, jak se říká a zjistil, že jeho chování ke mně není zrovna příliš v pořádku a rozhodl se ho změnit. Něco v tom musí být, ale co?
To jsem totiž ještě netušila, že můj tchán neboli Radkův otec vycítil, že v našem vztahu není všechno v pořádku a řekl mu, ať to kouká hodně rychle urovnat, protože jestli od něj s Marcelkou odejdu, nechce ho doma už ani vidět. Tak proto!





„Ahoj.“ Pozdravila jsem s úsměvem, když jsem otevřela dveře a zjistila, že za nimi stojí Alenka, která si vždycky chodila pro Marcelku, aby ji mohla povozit v kočárku.
„Ahoj.“ Odpověděla mi nesměle. Vždyť mi to taky trvalo přesvědčit ji, aby mi tykala.
„Pojď dál.“ Pozvala jsem ji dovnitř a sledovala, jak si rozuzlovává boty. „Už si zpátky z lázní?“
„Včera jsem se konečně vrátila. Už mě to tam fakt nudilo! Kdybys viděla ty frajerky, co tam byly..“ zakroutila znechuceně hlavou a vběhla do obýváku, aby popadla Marcelku do náručí.
„Ahoj prcku.“ Usmála se na ní a zatočila se s ní po pokoji. Dcerka samozřejmě pištěla radostí a držela se Alenky jako klíště.
„Stýskalo se jí.“ Poznamenala jsem a ukázala na Macíka. „To víš, takový lumpárny jako ty s ní nikdo nedělá.“
„Mě se taky stýskalo.“ Povzdechla si. „Neměla jsem tam ani jedinou kamarádku.Byly tam samý nány!“
„Jak to?“ vyprskla jsem smíchy, protože se zatvářila značně otráveně a otočila oči v sloup.
„Bavily se pořád jenom o klukách! Která dala jakýmu pusu a tak. Balily kluky z vedlejšího pokoje a pořád lezly na chodbu, aby si jich všimli.“ Vysvětlila mi, v čem spočívalo šílené chování spolupacientek na pokoji v lázních, kam musela po operaci slepého střeva povinně jet.
„A tobě se žádný nelíbil?“ pokusila jsem se vyzvědět, protože mi bylo jasné, že se tahle ochotná chůvička brzy začne zajímat místo o hlídání Marcelky spíš o nějakého kluka jako ty dívčiny z lázní. Vždyť už jí brzy bude patnáct, tak co bych taky mohla čekat. Já s Evou jsme v jejím věku už taky začaly lovit!
„Pch..“ vyprskla. „To s klukama? Zajímají se jen o počítače, auta a fotbal. Snad jedině Miloš..“ dodala po chvíli a zamyslela se. „Bydlí na té samotě u lesa, když se jede ven z města a mají tam koně, představ si to! Moc hezky se o ně stará a už mě tam k nim několikrát pozval. Ale teď jsem byla dlouho pryč, tak nevím..“
„Ty tři týdny snad nic moc nemohly změnit, ne?“ povzbudila jsem ji. „Jestli tě má rád..“
„Rád?“ podívala se na mě a shodila rukou věž z kostek, kterou před chvíli vybudovala pro Marcelku. „Jsme kamarádi.“
„Důležité je, že si rozumíte.“ Uzavřela jsem diskuzi. „A jak se máš jinak?“
„Dobře.“ Přikývla. „Jsem strašně ráda, že už jsem doma a hned jsem taky běžela sem, protože se mi stýskalo po Marcelce. Dáš mi ji do kočárku? Vzala bych ji někam na procházku. Třeba do parku nebo na hřiště!“ Vybalila na mě jako kulomet a já jen stačila kývnout. Alenka zkušeně popadla Macíka zase do náruče a vydala se s ní do pokojíčku.
„Počkej, Marcelko, nech to!“ napomínala malou, když jsem jí podala svetřík, aby jí ho oblékla a malá jí tahala za ozdobné třásně. „Musíme to obléct, abychom spolu mohly jít ven, víš?“ vysvětlovala jí mazlivým hlasem a já jen s úsměvem pozorovala, jak jí to jde. Hotová máma!
„Tak ještě botičky a můžete jít.“ Obula jsem dcerku a podržela jí, aby se mohla obout i Alenka. „A kdyby zase vykouklo slunce, můžeš jí ten svetřík sundat.“
„Jak dlouho s ní můžu zůstat venku?“ zeptala se Alča a zadívala se na mě psíma očima. „Dlouho?“
„Aby tě to neomrzelo!“ zasmála jsem se. „Ale jestli máš chuť, tak můžete aspoň dvě a půl hodinky, skočila bych si do města a pak si tady trošku uklidila.“
„Klidně.“ Souhlasila Alenka ihned. „Ani se mnou nemusíš dolů, jen mi dej klíč od kočárkárny.“
S úsměvem jsem jí svěřila klíče a zadívala se, jak nastupuje s Marcelkou v náručí do výtahu. Skoro jsem za ty tři týdny, co byla Alenka pryč, zapomněla, jaké je svěřit na chvíli malou někomu jiného a odpočinout si. Sklidila jsem hračky, které Marcelka rozházela po pokoji, kostky, ze kterých Alča stavěla věž a talířek od lineckého pečiva jsem hodila do dřezu a obhlédla pokoj. Všechno vypadalo celkem v pořádku, pěkně a uklizeně a já už dál neměla v bytě stání.
Rychle jsem se oblékla, nazula se do bot, popadla kabelku, do které jsem strčila peněženku a klíče a vyběhla z bytu. Sjela jsem výtahem do přízemí a tam se u schránek srazila s Mírou. Neviděla jsem ho už pěkně dlouho a už mi to začínalo být divné. Zaklepat ale u jeho dveří mi bylo hloupé, takže jsem jen čekala, až se zase potkáme.
„Ahoj.“ Pozdravila jsem jako první a přibrzdila svůj rozběh.
„Ahoj.“ Otočil se. „Kam vyrážíš?“
„Do města, chci trošku prolézt obchoďák.“ Usmála jsem se.
„A kde máš Marcelku?“ podivil se po chvíli, když zjistil, že nevytahuji kočár a malá se nikde nebatolí.
„Mám chůvičku.“ Pochlubila jsem se. „Svěřila jsem jí Marcelku do kočáru, aby spolu šly na procházku, tak chci trošku využít volna.“
„Tak to bych tě mohl lehce zneužít.“ Usmál se a já na něj zůstala nechápavě koukat. „Potřebuji koupit nějaký dárek, sestra bude mít narozeniny, ale znáš chlapy ne? Vybírat dárky a ještě pro ženskou je nad moje síly.“
„Chceš abych se ti po něčem podívala?“ zeptala jsem se. „Co si tak přibližně představuješ?“
„Uděláme to ještě jednodušeji.“ Převezl mě. „Já půjdu s tebou a nechám si poradit.“
„Tak jo.“ Přikývla jsem a otevřela dveře. „Tak vyrážíme.“ Míra mě okamžitě následoval a já se na okamžik zarazila na schodech. Uvědomila jsem si, že jestli nás někde zahlédne Radek nebo někdo z jeho kamarádů, který ho bude informovat, bude asi zase mazec! I když se snaží sekat momentálně dobrotu, tohle by ho určitě zase rozčililo. Ale co, pomyslela jsem si v duchu a mávla rukou. Nebudu sedět pořád doma a s nikým nemluvit, jen aby neměl Radek důvod k žárlení a následnému bengálu.





„Tyhle šaty by ti moc slušely.“ Usmál se Míra a vytáhl jedno ramínko, na kterém visel růžový model.
„Já myslela, že vybíráme dárek pro tvoji sestru.“ Pleskla jsem ho po ruce, protože se mi je pokusil přiložit k tělu.
„Vždyť já vím.“ Pokrčil rameny. „Ale když jsem je uviděl hned mi napadlo, že je šili na tebe. Vypadala bys v nich jako víla.“
„Díky, ale raději je dej zpátky.“ Zčervenala jsem a raději se k němu otočila zády a začala se hrabat v jiném regálu. Jeho slova mě opravdu zahřála u srdce a uvědomila jsem si, že přesně takhle se ke mně kdysi choval i Radek. To je už ale příliš dlouho a vzpomínky postupně blednou.
„Tady je to pravé!“ vytáhla jsem modrý svetřík ze složené řady a roztřepala ho Mírovi před očima. „Co říkáš?“
„Je pěknej.“ Pochválil můj výběr a protřel vlnu mezi prsty. „Asi kvalitní, viď?“ zeptal se a mě bylo jasné, že v životě nekupoval žádné oblečení pro nějakou slečnu.
„Tak ho bereme?“ zeptala jsem se a začala ho zase skládat.
„Asi jo.“ Přikývnul a vydali jsme se společně k pokladně zaplatit. Míra vytáhl peněženku, zaplatil celkem přijatelnou částku a prodavačka nám ho složila do igelitové tašky s logem firmy.
„Bude jí moc slušet.“ Pronesla ještě a Míra s sebou trhl.
„Vaší ženě.“ Zopakovala. „Říkám, že jí bude moc slušet, jde jí k očím.“
„Aha. Tak děkuji.“ Usmál se a společně jsme vycouvali z obchodu. Ani jsme se nic nepokoušeli vysvětlovat a smíchy vybuchli až na chodbě.
„Tak vidíš, manželko, bude ti slušet.“ Popleskal mě po zádech.
„Trošku se netrefila.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ale tvojí sestře bude taky moc slušet.“
„Tak a teď si zajdeme na zmrzlinu. Za odměnu, žes mi takhle pěkně pomohla s výběrem dárku, si můžeš vybrat z těch největších pohárů.“ Postrčil mě směrem ke kavárně, která byla o kousek dál. Propletli jsme se mezi lidmi a zastavili se na chvíli před skleněnými dveřmi.
„Tak to si nechám líbit.“ Přikývla jsem, když jsem uviděla vystavené dorty za výlohou a společně jsme vešli dovnitř. Posadili jsme se ke stolku a já vzala nedočkavě do ruky lístek, kde byly vyobrazeny zmrzlinové poháry. Vybírala jsem si asi pěkně dlouho, protože Míra i servírka, která už k nám dorazila, aniž jsem si ji všimla, začínali být nervózní. Míra mezitím objednal dvě kávy a než se s nimi vrátila, byla jsem už s konečnou platností rozhodnutá pro horké maliny, které vypadaly nejlákavěji.
„To nemůžeš sníst.“ Zasmál se, když uviděl, který pohár jsem označila.
„Říkal si, že si můžu vzít ten největší.“ Zamračila jsem se.
„To jo, ale taková porce se do tebe nemůže vejít, vždyť vážíš padesát kilo i s postelí.“ Začal se smát. Chvíli jsme takhle žertovali a já byla jak v sedmém nebi. Hodně dlouho jsem se takhle neuvolnila a nezasmála. Jen občas jsem si vzpomněla na Radka a můj smích vždycky na chvilku ztichnul, ale vždycky jsem hned nepěknou myšlenku vyhnala z hlavy. Je fakt, že když minule zjistil, že jsem byla na kafi se spolužákem, nedopadlo to příliš dobře. Vzpomněla jsem si na jeho pádnou dlaň a na chvíli mě zamrazilo. Ale ať! Za dnešní odpoledne to snad i stojí.
Olizovala jsem labužnicky lžičku, na které se mi pomalu rozehřívala zmrzlina a vyzobávala ze šlehačky maliny. Míra mě s úsměvem sledoval, protože jsem měla na tváři asi slastný úsměv a chvíli nevnímala kolem sebe nic jiného. Po chvíli jsem si ale vzpomněla na Marcelku a prudce otočila ruku, abych se podívala na zápěstí na hodinky.
„Jé, už jsme tady pěkně dlouho.“ Vyjekla jsem. „Budu muset domů. Za chvíli se vrátí Alenka s Marcelkou. Nemůžu je tam nechat dlouho čekat. Alča toho bude mít určitě dost a Marcelka by měla za chvíli papat.“
„V klidu to dojez.“ Uklidnil mě. „Dojdu to zaplatit k pultu a půjdeme.“
„Tak jo.“ Souhlasila jsem a Míra se ihned zvedl a vytáhl peněženku. Sledovala jsem, jak došel k servírce, která postávala u pultu a nechal si spočítat útratu. Podal jí nějakou bankovku, za chvíli strčil do kapsy zbylé drobné mince a vrátil se zpátky ke mně.
„Můžeme?“ zeptal se a já s přikývnutím položila do prázdného poháru dočista olízanou lžičku.
„Jasně.“ Odpověděla jsem a sebrala se židle kabelku, kterou jsem měla pověšenou přes opěradlo. Pak jsem popadla igelitovou tašku, kde jsem měla nějaké hadříky, které jsem si vybrala v obchoďáku a vydala jsem se v Mírových stopách k východu. Za chvíli jsme již pospíchali vedle sebe ulicí směrem k sídlišti a já netrpělivé vyhlížela naši bytovku. Sice jsem se cítila v Mírově blízkosti úplně perfektně a tak pěkně jsem se dlouho s nikým nepobavila a nepokecala, ale už se mi stýskalo po Marcelce.
„Tak ahoj.“ Rozloučil se se mnou Míra, když jsme došli na sídliště a já uviděla Alču, jak drží Macíka za ruku a ťape s ní kolem pískoviště.
„Ahoj.“ Usmála jsem se na něj a vydala se k holkám. Míra zašel do vchodu a já na poslední chvíli zahlédla, jak se na mě ještě otočil a zamával.
„Tak jak bylo?“ sklonila jsem se k Marcelce a vypustila Míru z hlavy. Teď už jsem byla zase jen maminka tohohle prcka a doma na mě čekala spousta práce a manžel, který se vrátí večer z práce.




„Můžeš mi sbalit věci?“ zeptal se Radek a ani nečekal na odpověď a pokračoval ve svém monologu. „ Zítra ráno odjíždíme s klukama na nějakou stavbu přibližně sto kiláků odsud. Šéf nám to řekl až dneska, že tam potřebují dodělat něco nutného, protože příští týden kolaudují. Nemá cenu jezdit každý ráno takovou dálku, takže nám tam dá maringotku a budeme tak přespávat. Do tří nebo čtyř dnů by se to mělo stihnout.“ dopověděl, když od sebe po večeři odsunul vymetený talíř a pohodlně se opřel. „A nalej mi pití.“
„Nalej si ho sám.“ Odsekla jsem, protože jsem měla plné ruce nádobí. „Limonáda je v lednici.“
„No jo.“ Zvednul se a otevřel dvířka od ledničky, aby tam zůstal koukat jak tele na nová vrata.
„To je lednice, ne televize!“ upozornila jsem ho jízlivě, když se neměl k tomu je zase zavřít. Pak tedy konečně popadnul plastovou dvoulitrovku a nalil si do připravené skleničky pomerančovou limonádu.
„Co si říkal s tou stavbou?“ zeptala jsem se po chvíli. „Na jak dlouho jedeš?“
„Poslouchala si mě vůbec?“ podivil se vztekle. „Tři až čtyři dny.“
„Poslouchám tě rozhodně víc než ty mě.“ Zamumlala jsem. Radek se ke mně snažil sice již několik dní chovat lépe než dřív, ale viselo nad námi pořád hmatatelné napětí.
„Tak zabalíš mi pak ty věci?“ zeptal se znovu smířlivě a podal mi skleničku, ze které právě dopil. Opláchla jsem ji pod proudem vody, postavila na odkapávač a zavřela kohoutek.
„Jasně.“ Otočila jsem se na něj. „Vyndej aspoň ze skříně tu velkou tašku. Je nahoře v chodbě.“
„Už je připravená v ložnici.“ Usmál se. „Sundal jsem ji, než jsi udělala večeři.“
Otřela jsem si ruce do utěrky, roztřásla ji na topení, aby uschla a vydala se do ložnice, vybrat mu oblečení, které bude potřeboval. Naskládala jsem do cestovní tašky několik triček, jednu lepší a jednu horší mikinu, pracovní svetr, několik párů normálních i teplejších ponožek, spodní prádlo a rozběhla se ještě do koupelny zabalit kartáček na zuby, pastu, mýdlo a šampón. Věci na mytí jsem naskládala do postraních kapes a mezi oblečení ještě zastrčila několik kapesníků.
„Hotovo.“ Oznámila jsem Radkovi, když nakoukl po chvíli do pokoje. „A buď tiše, Marcelka už spí.“
„Já vím, díval jsem se na ni, když jsi vařila.“ Přikývnul. „Jdeš se dívat na televizi? Začíná nějaký thriller.“
„Jak se to jmenuje?“ zeptala jsem se a dopnula zip na tašce.
„To nevím.“ Pokrčil rameny. „Ale před chvílí jsem si to ještě pamatoval.“
Obrátila jsem oči v sloup a vydala se za ním do obýváku, kde už běžela televize. Po cestě jsem ještě posbírala několik Marcelčiných hraček, které byly rozházené v chodbě a jeden kapesník.
„To je Sběratel kostí.“ Ukázala jsem na obrazovku, kde běžela zrovna upoutávka na film a vzápětí začaly reklamy. „To jsme měli na kazetě.“
„Kdy, prosím tě ?“ podivil se. „Já to určitě neviděl.“
„Protože jsi usnul hned, když to začalo.“ Usadila jsem ho a prošla kolem něj do koupelny.
„A ty se fakt teda nebudeš dívat?“ zavolal za mnou, jako kdyby mu na tom strašně záleželo.
„Ne.“ Houkla jsem na něj přes rameno. „Jdu se koupat.“
„Hmm.“ Zabručel a posadil se do křesla. Já jsem si mezitím sepnula vlasy sponou, zašpuntovala vanu a roztočila kohoutky naplno. Už dávno jsem si přála pákovou baterii, protože tady vyladit optimální teplotu vody bylo vždycky na delší dobu. Pak jsem odšroubovala uzávěr od nové broskvové pěny a aniž jsem šetřila, odlila jsem si do vody plnou odměrku. Na hladině okamžitě začaly naskakovat bubliny a za chvíli byla vana plná pěny. Pomalu jsem se svlékla a ponořila se blaženě do horké vody. Po chvíli mi z ní vykukovala už jen hlava, takže jsem uzavřela kohoutky a natáhla se po celé délce. Přivřela jsem oči a vychutnávala si horkou koupel. Pak jsem ale zaslechla kroky a najednou jsem si všimla, že se hýbe klika. Do koupelny vešel Radek a s úsměvem se na mě zadíval.
„Můžu k tobě?“ zeptal se a já si vzpomněla, že kdysi to bylo úplně normální. Vždycky jsme se koupali strašně rádi spolu. Umyli jsme jeden druhého, propletli jsme všechny údy, abychom se poskládali do malé panelákové vany oba dva najednou a pak se vždycky ještě rozehřátí horkou vodou přesunuli do ložnice.
„Ne.“ Vzpamatovala jsem se po chvíli a vypustila všechny vzpomínky z hlavy. „Chci si odpočinou. Bolí mě hrozně záda.“
„Mohl bych tě je namasírovat.“ Nabídl se okamžitě a začal si vykasávat rukávy.
„Ne, díky.“ Usmála jsem se a modlila se, aby už konečně pochopil, že nemám zájem a nechal mě v klidu vykoupat. To se ovšem nestalo a Radek přistoupil blíž k vaně. Posadil se na okraj a ponořil do vody ruku, aby mohl nasahat moje tělo. Přejel mi rukou po koleni, pak pokračoval nahoru po stehně a kdybych k sobě nesemkla pevně nohy, hodlal pokračovat ještě výš.
„Mohl bych tě umýt.“ Nabídl další variantu. „Vždycky se ti líbilo, když jsem tě mydlil.“ Nečekal ale ani na odpověď a sáhnul po tekutém mýdle, aby si nalil na dlaň. „Posaď se.“
„Já se umyju sama.“ Pokusila jsem se mu vymluvit jeho nápad. „Ale až za chvíli, opravdu si chci hlavně jen tak odpočinout.“
„Tak aspoň prsa.“ Nenechal se odbýt a rozehnal pěnu na mojí hrudi, aby na něj vykoukla moje ňadra. Raději už jsem zmlkla, protože jsem ho nechtěla odbýt příliš hrubě a nechala si masírovat prsa. Zprvu to bylo docela příjemné, ale pak začal příliš mačkat a já musela vykřiknout bolestí.
„Co je?“ probral se a já se prudce posadila.
„To bolelo.“ Zamračila jsem se na něj a zkřížila si ruce na prsou. „Už se umyju sama, raději se jdi dívat na ten film, je fakt dobrej.“
„Tak jo.“ Vstal a osušil si ruce ručníkem. „Ale ani se neoblíkej a pak za mnou přijď do obýváku.“
To určitě, pomyslela jsem si a když konečně vypadl z koupelny, zase se celá ponořila. On si snad myslí, že jsem celá nadržená se s ním milovat! To bylo ale opravdu to poslední na co jsem měla chuť. Pomalu jsem se začala omývat a přemýšlet, jak se tomu vyhnu. Pak jsem vylezla z vany, zabalila se do velkého ručníku, lehce se osušila a vyšla ven z koupelny. Myslela jsem, že proklouznu rovnou do ložnice, protože bude Radek zabraný do filmu, ale bohužel se vracel zrovna ze záchoda, o čemž jsem neměla tušení a odchytil mě přímo na chodbě.
„Vymydlená?“ usmál se a prudce se přisál na moje rty. Po chvíli se mi podařilo odtrhnout se, ale už mě nepustil a musela jsem s ním na gauč. Okamžitě ze mě strhnul osušku a začal se laskat s mým tělem.
„Opravdu mě bolí hrozně záda.“ Zamumlala jsem a pokusila se ho odstrčit, ale očividně nevnímal.
„Musíme si to dneska užít.“ Usmál se po chvíli. „Zítra ti odjedu, tak aby se ti nestýskalo.“
Tak to opravdu nehrozí, pomyslela jsem si, ale nahlas to raději nekomentovala. Jen jsem odvrátila hlavu, protože se Radek začal v rychlosti svlékat a pak na mě lehnul celým tělem. Jeho prsty bloudily na mých intimních místech, ale já necítila žádnou slast, jako kdysi. Cítila jsem sice jeho ruku a nenechavé prsty, které se do mě bořily, ale jinak vůbec nic. Přetrpěla jsem si celé to martýrium s pevně zavřenýma očima a jen doufala, že to Radek brzy ukončí. Když se na mě s definitivním zafuněním zhroutil, sesunula jsem ho ze sebe a chvátala do koupelny umýt ze sebe jeho dotyky. Pak už jsem rovnou zamířila do ložnice, jen jsem ještě prosklenými dveřmi do obýváku zahlédla, jak civí na televizi a zavřela za sebou tiše dveře. Zkontrolovala jsem rychlým pohledem Marcelku, která spinkala s pootevřenou pusinkou a vklouzla pod peřinu.
Pak už jsem jen pevně zavřela oči, semkla k sobě víčka o pokusila se k sobě přivolat nějaké hezké vzpomínky a ukolébat se pomalu ke spánku. Dlouho se mi to sice nedařilo, z obýváku ke mně doléhal zvuk z filmu, který mě rušil, ale pak jsem náhle začala zívat a ani nevím jak upadla jsem do spánku.






Ráno mě probudil zvuk zvonku a když jsem si uvědomila, že to není budík ani zvonek u dveří, ale zvoní telefon, vyskočila jsem s postele a začala jsem se horečně oblékat. Po chvíli jsem se konečně probrala a vrhnula se ke sluchátku, abych ho stihla zvednou, než to ten dotyčný položí, protože vyzváněl už pěknou dobu. Rychle jsem ještě vrhnula pohled na postýlku, kde by měla spinkat Marcelka, ale ta už seděla s očima dokořán, peřinu namuchlanou u kraje a hrála si. Radek odjel, když jsem ještě spala, protože jeho sbalená taška i bunda už také zmizely.
„Prosím!“ zafuněla jsem do telefonu na poslední chvíli.
„Ahoj. Co tam, prosím tě, děláš?“ poznala jsem po hlase maminku. „Už jsem myslela, že nejste doma.“
„Ahoj.“ Zívla jsem. „Co by? Vzbudila si mě.“
„Takhle dlouho?“ podivila se a já si dokázala představit, že se ze zvednutým obočím údivem zadívala na svoje hodinky na zápěstí, aby zkontrolovala přesný čas.
„Jo.“ Odpověděla jsem lakonicky a posadila se na zem na koberec, protože jsem byla takhle po ránu nějaká líná. Přeležela jsem si v noci nohu nebo co, protože mi v ní ještě teď běhalo stádo mravenců.
„Já jenom volám, abyste raději nejezdili. Mám hroznou rýmu.. pšík..“ kýchla náhle do telefonu a na chvíli se odmlčela. „Nerada bych nakazila Marcelku nebo vás.“ Pokračovala po chvíli. „Předevčírem mi bylo ještě dobře, včera už jsem si naměřila přes třicetsedm a dneska už jen smrkám a kýchám.“
„To je dobře, že voláš.“ Odpověděla jsem. „To víš, kdyby to chytla malá, to bychom si zase užili. Je vždycky hrozně protivná, když ji něco bolí a při teplotách zvrací. Stejně je mi jasné, že až zase začne to pravé podzimní počasí, tak omarodí, ale proč to pokoušet.“
„Tak ji za mě dej pusinku a pozdravuj ji, drobečka. Už jsem ji tak dlouho neviděla.“ Povzdechla si. „Ale příští týden… pšík..to už určitě přijedete, viď?“ zeptala se a já zaslechla, jak smrká do kapesníku.
„Jestli už ti bude dobře.“ Usmála jsem se do telefonu. „A nepotřebuješ nic, zvládneš to tam sama?“
„To víš, že jo. Sousedka od naproti mi dneska ráno nabídla, že mi přinese nákup. Stavěla se tady s nějakým oběžníkem a viděla, jak mi je. Povídala, že jde zrovna za chvíli do města, jestli něco nepotřebuji, tak jsem si řekla o chleba a nějaké drobnosti.“ Osvětlila mi situaci.
„Tak to máš dobrý.“ Odpověděla jsem a zaposlouchala se, protože se mi zdálo, že slyším kňourat Marcelku. „Už budu muset končit mami, malá brečí.“ Rozloučila jsem se, protože dcerčin křik nabíral na intenzitě. „Tak ahoj.“
„Ahoj.“ Zaslechla jsem ještě a položila rychle sluchátko. Chvátala jsem do ložnice, abych zjistila, co se děje, ale jakmile mě Marcelka uviděla, bylo po pláči a začala po mě natahovat ručičky. Stála u kraje postýlky a rumplovala s ní.
„Tak ty chceš jenom ven z postýlky, viď?“ usmála jsem se na ni. „A já myslela, kdo ví, co se ti tady děje. Tak hop, pojď!“ natáhla jsem k ní ruce a ona mi ihned skočila do připravené náruče.
Vešla jsem s ní do koupelny a položila jí na pračku, kde jsem měla provizorní přebalovaní pult. Za chvíli byla už Marcelka v suché plence a vesele si broukala. Občas ze sebe vyrazila něco, co jsem předpokládala za slovo máma a hlavně neustále slintala. Pustila jsem ji na zem, abych se mohla taky upravit, ale jedním okem ji nestále sledovala. Vybatolila se do chodby, kde začala okamžitě nenápadně cupovat nejbližší kytku v květináči, na kterou dosáhla a ještě na mě přitom pokukovala jedním očkem, protože očekávala okřiknutí.
„Ne.“ Pohrozila jsem jí prstem. „Nesmíš.“
Jen se zaculila a rychle schovala nenechavé ruce za záda. Za chvíli zjistila, že u botníku zůstaly neuklizené boty a zabavila se tedy vytahováním tkaniček. Raději už jsem ji nechala na pokoji, abych se mohla v klidu alespoň učesat a jen po ní občas mrkla, aby si je necpala do pusy, jak měla v oblibě.
„Tak pojď, jdeme papat.“ Popadla jsem ji za chvíli ze země a vzpouzející se ji odnesla do kuchyně a posadila do dětské stoličky ke stolu. „Za chvilku budeme papat, tak hačej.“
Příliš se jí to nelíbilo, ale hlavně asi kvůli tomu, že jsem ji odnesla od právě nalezené zábavy. Dala jsem ji do ruky zatím alespoň flašku s bylinkovým dětským čajem, aby se na chvilku zabavila cucáním a rychle začala připravovat kašičku.
Za chvíli už jsem seděla na židli a pokoušela se jí do pusy a hlavně žaludku vpravit co nejvíce jídla, což nebylo až tak jednoduché. Do pusy se mi to sice ještě trošku dařilo, ale občas místo toho, aby polkla, vyplivla mi to pěkně všechno na bryndák. A aby jí nezůstalo v puse opravdu nic, vyšťouchala zbytky ven ještě pěkně jazykem. Strčila jsem si rychle jednu lžičku do pusy, jestli tam nemám hrudky, protože ať objevila Marcelka nějaké kousky v čemkoli, okamžitě to jde z pusy ven. Například jogurty nebo pribináčky s kousky ovoce u nás nepřicházely vůbec v úvahu. Kaši jsem ale shledala bez závady a tak jsem se pokusila pokračovat dále v krmení.
Najednou jsem zaslechla zaklepání a vydala se ke dveřím otevřít nezvané návštěvě.
„Jé, ahoj.“ vydechla jsem překvapeně, když jsem uviděla Míru. Postával nesměle za dveřmi a přešlapoval z nohy na nohu.
„Ahoj.“ Odpověděl mi na pozdrav. „Přišel jsem ti jen říct, že se dárek moc líbil.“
„Tak to je fajn.“ Usmála jsem se. „Půjdeš dál? Zrovna si překapávám kafe.“
„A nebude se manžel zlobit?“ zeptal se a já si uvědomila, že jsem ho vlastně kvůli Radkovi minule pěkně odbyla a nespustila do ani dovnitř.
„Není doma.“ Zavrtěla jsem hlavou a otevřela dveře dokořán, aby mohl vejít. Míra se usmál, zul si boty ještě za dveřmi a nejistě vešel za mnou do bytu.
„Ahoj Marcelko.“ Podrbal malou ve vláskách hned jak vešel do kuchyně a posadil se ke stolu. Malá plácla nadšeně do zbytku kaše, kterou jsem neprozřetelně neodsunula příliš stranou a podařilo se jí zbavit se tímto zajímavým kouskem zbytku jídla.
„No, Macíku.“ Napomenula jsem ji a namočila čistou utěrku, abych z ní odstranila cákance kaše. Pak následovala očista stolu a za chvíli už jsem mohla servírovat sobě a Mírovi kávu, která už byla hotová.
„Ani se mu nedivím.“ Zaslechla jsem najednou Míru, když jsem se natahovalo do linky pro cukřenku.
„Cože?“ otočila jsem se nechápavě a poslepu ještě nahmatala lžičky.
„Tvému manželovi se nedivím.“ Objasnil mi. „Mít takovouhle ženu, tak taky žárlím.“
„Nepřeháněj.“ Mávla jsem rukou.
„Nepřeháním. Musí tě nosit na rukou, jestli není úplně slepej nebo blbej.“ Zasmál se a nasypal si do kávy dvě lžičky cukru, který jsem k němu přisunula. Tak slepej nebo blbej, pomyslela jsem si. Tak to asi bohužel je, protože na rukou mi rozhodně nenosí. To jsem ovšem Mírovi nevyprávěla, protože jsem neměla zájem, aby vyšlo najevo, že ta minulá zranění, kvůli kterým mě vezl do nemocnice na pohotovost, jsem si nezpůsobila o žulové schody a jejich zrádné hrany. Mnohem zrádnější pro mě totiž byla Radkova ruka a dlaň jako lopata.
Pomalu beze slova jsem si vypili každý svůj šálek horkého kafe a pak se přesunuli spolu s Marcelkou do obýváku. Míra se okamžitě natáhl k ní na koberec, aby si mohli hrát, místo toho, aby se usadil v křesle, jak jsem mu nabídla a za chvíli jsem slyšela už jenom smích.

Marcelka byla očividně šťastná, že se konečně našel někdo, kdo s ní dělá zase nějaké hlouposti. Míra na ní dělal různé obličeje, štěkal jako pes, pak spolu stavěli a poráželi věže z kostek, které vršili do obrovských výšek a pak si ještě kutáleli míč. Se zalíbením jsem na ně hleděla. Přesně takhle jsem si kdysi představovala svoji rodinu. Míra by byl opravdu skvělý tatínek!




Broukala jsem si nejnovější písničku od Lucky Bílé a kmitala po bytě s prachovkou a Prontem na leštění nábytku. Nastříkala jsem ho na stůl a rychlými tahy se ho pokusila vyblýskat do vysokého lesku, přesně takového, jaký slibovali na obalu spreje. Po chvíli už jsem pro změnu kmitala po obývákovém koberci s vysavačem a pokoušela se z něj vycucnout všechny drobečky. Radek se včera večer nejspíše posadil k televizi s pytlíkem brambůrků, protože sedačka i koberec u stolu vypadal přesně podle toho. Ještě zalít květiny, které byly rozestavěné po obývací stěně a velkou palmu postavenou přímo na zemi v rohu místnosti u dveří na balkon a mohla jsem se přesunout do další místnosti.
Úklid byl totiž dneska to jediné, co mě dokázalo odpoutat se od neodbytných myšlenek. Některé se věnovaly Radkovi a událostem posledních dnů, ale v dalších, kterých bylo mnohem víc, se vyskytoval Míra. Od chvíli, kdy si na zemi hrál s Marcelkou jako malý kluk, jsem ho nemohla vyhnat z hlavy.
Zandala jsem vysavač, popadla Real na mytí vany a vrhla se obětavě do koupelny. Sprchou jsem si namočila kraje a nalila na dno modrou tekutinu. Pak jsem ji začala zběsile drhnout kartáčem, jako by za něco mohla. K ničemu mi to sice nepomohlo, ale koupelna se za chvíli alespoň blýskala jako nová. Ještě jsem setřela podlahu, sesbírala ručníky, které už byly několikrát použité a vyměnila je za nové s vůní aviváže.
Pak už jsem si konečně opláchla ruce a posadila se v kuchyni na židli. Podepřela jsem si rukou bradu a zůstala chvíli bez hnutí koukat z okna. Jemný vítr si lehce pohrával s větvičkami stromů a sluneční paprsky, probleskující mezi mraky, naznačovaly, že se léto ještě úplně nevzdalo svojí vlády. Měla jsem hroznou chuť prostě jen vyběhnout ven a moci udělat cokoli, vydat se kamkoli a nemuset se na nikoho a nic ohlížet. I když mi bylo jasné, že něco takového nepřipadá v úvahu. Jednak mě svazovala Marcelka, ale to nebylo to, co mi vadilo.
„Ach jo.“ Vydechla jsem polohlasně. „Tak co mám dělat?“ Já jsem snad úplně blbá, pomyslela jsem si a zatřepala hlavou. Sedím tady v kuchyni a vykecávám se sama se sebou. Nakonec ještě budu zralá na psychiatrii. Rezolutně jsem se zvedla, zahodila utěrku, kterou jsem mudlala celou dobu v ruce, na linku k dřezu a vydala se do koupelny. Vytáhla jsem krabičku se šminkami a pokusila se vylepšit svoji tvář. Jednak pro svoje potěšení, ale ve skrytu duše jsem doufala, že bychom třeba s Marcelkou, až vyrazíme tak za hodinku po spánku na procházku, mohly potkat třeba Míru. Vzala jsem kajalovou tužku a pomalu si pevnou rukou nakreslila linky kolem očí, pak ještě stíny, na vrchní víčka trošku tmavší odstín hnědé do ztracena a byla jsem spokojená. Už jsem jen lehce přemázla černou řasenkou dlouhé řasy, které to snad ani nepotřebovaly a svůdně jsem se na sebe usmála. Ještě troška make-upu na tvář, protože jsem zpozorovala, že blednoucí modřina je stále trošku viditelná a pak jen zcivilizovat účes. Rtěnku jsem musela vynechat, protože ret nebyl ještě úplně v pořádku, ale to mě ani nemrzelo. Používala jsem ji i jinak jen velmi zřídka. Vlasy se mi podařilo rozčesat do krásných vln a další úpravu jsem vzdala, protože se rozpuštěné velmi hezky a zdravě leskly. Po tomhle zdokonalovacím procesu jsem byla sama se sebou spokojená jako dlouho ne. Však už jsem si se sebou takovou práci nedala hodně dlouho!
Opatrně jsem nakoukla k Marcelce, jestli už je vzhůru, protože jsem se těšila ven a s radostí zjistila, že právě otevřela svoje modrá kukadla.
„Ahoj, broučku.“ Usmála jsem se na ni a popadla ji do náruče. „Jé, my tam máme nadělení!“ vydechla jsem, když jsem ji poplácala po zadečku. „Musíme přebalit.“ Marcelka se k tomu vyjádřila jen vypuštěním bubliny a pak se mi pokusila zachytit pramen vlasů, který mi visel přes rameno.
„Necháš toho?“ pohrozila jsem ji s úsměvem prstem před obličejem, ale holčička ho jen s výskáním zachytila do svých drobných ručiček. Pomalu jsem s ní došla do koupelny, kde jsem ji na pračce uvedla zadeček do původního stavu a zabalila do čisté plínky.
„Tak a můžeme vyrazit ven!“ zasmála jsem se, když jsem ji přetáhla přes hlavu nové čisté tričko a učesala vlásky. To bylo totiž dneska to jediné, na co jsem se těšila.
Za celou procházku jsme ale s Marcelkou nepotkaly nikoho o koho bych měla zájem, takže jsme se po dvouhodinovém courání městem a parkem vrátily domů. Marcelka spokojená, ale já zklamaná. V duchu jsem si nadávala, co jsem vlastně čekala, ale nemohla jsem si pomoct. Vynesla jsem kočárek po schodech do vchodu bytovky a zandala ho do kočárkárny mezi kola a ostatní dopravní prostředky, které tady měli nájemníci domu uschované. S Macíkem v náručí jsem si zavolala výtah a když se za mnou zaklaply dveře, vypustila jsem holčičku na zem a vrhla se do koupelny smýt ze sebe tu maškarádu. Najednou jsem se cítila jako úplná husa.




Odkšírovala jsem Marcelku z kočárku a postavila ji na zem, abych mohla vynést kočár do schodů. Právě jsme se totiž vrátily z nákupu spojeného s procházkou a teď jsme se už vydaly domů vařit oběd. I když od té doby, co je Radek pryč, jsem se spíš odbývala rohlíkem s něčím, takže vařit je dosti nadnesený výraz. Vařila jsem totiž kaše a polívky maximálně pro Macíka.
„Ahoj.“ Zaslechla jsem náhle za sebou a položila kočár, který jsem zrovna popadla, abych do vynesla do schodů, zase na zem.
„Ahoj.“ Pozdravila jsem potěšeně, když jsem zjistila, že se k nám žene Eva. Marcelka po ní okamžitě natáhla ručičky a dožadovala se pochování. V tu chvíli k nám z druhé strany s úsměvem na tváři přicházel Míra.
„Ahoj.“ Kývnul na mě. „Jdete na procházku?“
„Ne, už se vracíme..“ odpověděla jsem a než jsem se stačila nadechnout k další větě, Eva mi skočila do řeči.
„My se asi ještě neznáme, že?“ obrátila se na Míru.
„To je náš soused.“ Vysvětlila jsem jí. „Jmenuje se Míra a bydlí o pár pater výš.“
„Já jsem Eva.“ Vnutila mu ihned kamarádka ruku a spiklenecky na mě mrkla. Pokusila jsem se zatvářit pohoršeně, ale odbyla mě jen úšklebkem. „A jak jste se vůbec seznámili?“ zeptala se. „Pokud vím, tak Jana se se svými sousedy moc nestýká a zná asi jen sousedku zezdola, protože ta se nedá přehlédnout a narve se vždycky skoro až k Marcelce do kočárku, aby se podívala, jak nám brouček roste.“ Zasmála se a vyčkávavě se na něj zadívala.
„Vezl jsem Janu do nemocnice, když spadla ze schodů.“ Odpověděl Míra a já kamarádce ukázala za jeho zády zaťatou pěst, jen aby proboha mlčela.
„Aha.“ Naštěstí jen přikývla a nevypadala, že to hodlá dál komentovat. To by mi ještě tak scházelo!
„A jak se vede jinak?“ otočila se kamarádka zase na mě. „Co dělá manžel?“
„Jel pryč na nějakou stavbu, vrátí se až tak za dva dny.“ Odpověděla jsem a Eva spokojeně kývla.
„No nic, já už musím jít, jen jsem se zaběhla podívat, jestli je všechno OK.“ Zasmála se a vrazila mi do náruče Marcelku, kterou po celou dobu chovala. „Tady soused už ti s tím kočárkem pomůže. Já letím. Pa.“
„Ahoj.“ Odpověděla jsem a opětovala jí její zběsilé mávání. Málem se přerazila o obrubník, protože se ještě několikrát ohlédla a nekoukala na cestu. Míra jí nejspíš nešel z hlavy a já měla takový divný pocit, že už nás v duchu dává dohromady.
„Milá kamarádka.“ Usmál se Míra, ale vypadal přece jen trošku rozhozeně.
„To jo, ale jinak dobrý třeštidlo.“ Kývla jsem a opatrně vyprostila Marcelčiny prstíky z náušnice, protože se mi ji opět pokoušela utrhnout i s uchem. Míra mezitím nelenil, popadl kočárek a vynesl ho do schodů, aby ho vzápětí šikovně zamanévroval do kočárkárny a podržel nám dveře od výtahu.
„Díky.“ Protáhla jsem se pod jeho rukou a nechala ho zmáčknou tlačítko s číslicí našeho patra. Chvilinku jsme mlčeli a pak jsme náhle promluvili oba dva najednou.
„Nechceš jít…“
„Mohl bych…“
Zasmáli jsme se a já mu s úsměvem naznačila, ať tedy začne.
„Jen jsem se chtěl zeptat, jestli bych ti mohl ještě s něčím pomoci. Manžel není a nebude doma, jak jsem pochopil a chlapská ruka v domácnosti je možná potřeba na chvíli každý den..“ vychrlil ze sebe a odmlčel se.
„Já jsem ti zase chtěla nabídnou, jestli nechceš jít na chvíli na návštěvu. Manžel sice není doma, chlapská ruka už ale asi zapotřebí momentálně nebude, protože s kočárkem si mi pomohl před chvílí, ale přesto tě ráda uvítám.“
„Tak snad alespoň na kafe.“ Pokrčil rameny a otevřel dveře od výtahu, který právě s žuchnutích přistál v našem patře. Vylovila jsem z kapsy klíče a na druhý pokud jeden z nich narvala do zámku, protože se mi Marcelka začala kroutit v náručí. Míra mi ji s úsměvem odebral, abych s snadněji otevřela dveře a vešli jsme společně do bytu.
„Postav ji na zem.“ Pobídla jsem ho, aby se mohl zout a uvolnila Marcelce ze zaťaté pěstičky pramen jeho vlasů, který se jí očividně zalíbil.
„Za chvíli bys byl plešatej, musíš ji hned okřiknout.“ Usmála jsem se.
„Moc to nebolelo.“ Pokrčil rameny a rukama chránil prostor kolem malé, která se právě nemotorně rozběhla do kuchyně, aby se neuhodila ničím kolem sebe. Zalíbeně jsem se na ně zahleděla a pověsila klíče na věšáček za dveřmi. Míra zrovna pohladil Marcelku po kudrnatých vláscích, které se jí kroutily v pramíncích kolem uší a já si na chvilku představila, jaké by to bylo, kdyby byl její tatínek právě on.
„Tak jaké to kafe?“ zeptala jsem se, když jsem došla za nimi do kuchyně a postavila se k lince. „Kapučíno, normální nebo rozpustné?“
„To je jedno.“ Mávnul rukou. „Jaký si budeš dělat ty, ať to nemáš složitý.“
„Takový problém to není, takže si klidně vyber.“ Obrátila jsem oči v sloup a všimla si, jak zvedl ze země pískací žirafku. „Její nejoblíbenější.“ Podotkla jsem a ukázala na hračku.“
Míra ji zkusmo zmáčkl a když se ozval zvuk, Marcelka po ní okamžitě natáhla se zavýsknutím ručičky.
„To jsem rád.“ Usmál se. „To kafe teda kapučíno.“
„No a je to.“ Spráskla jsem ruce. „A jednoduchý to bude, protože já si ho dám taky. Trefil ses.“
Za chvilku už jsem seděli u stolu, každý v ruce svůj hrneček kafe a pokukovali po sobě. Připadala jsem si jako na prvním rande, i když takhle návštěva k tomu měla daleko a já jsem hlavně vdaná žena s malým dítětem, že… Takže co od toho čekat?Marcelka si v klidu hrála na zemi se svými plyšáčky a pískačkami a nás nebrala vůbec na vědomí.
„Máš to tady moc hezký.“ Pokusil se Míra po chvíli zase rozvinout rozhovor, ale já jen tiše přikývla. Hezká se mi moje domácnost už nezdála dlouho. Záclony i doplňky do kuchyně jsem sice kdysi vybírala s láskou a myslím si, že i s vkusem, ale teď když jsem se tady rozhlédla, neviděla jsem nic z toho pěkného. Viděla jsem jen sama sebe, jak sedím u linky a utírám ze země střepy a vylitou omáčku nebo kapky krve ze svého rozbitého nosu nebo natrhlého rtu.
„Už asi půjdu.“ Vyrušil mi najednou Míra z přemýšlení a zvedl se, aby odnesl špinavý hrneček do dřezu. Když chtěl pustil vodu, aby ho umyl, zadržela jsem ho.
„Návštěvy po sobě nádobí nemejou.“ Usmála jsem se a odstrčila ho od linky. „Udělám to později všechno najednou.
„Tak ahoj a měj se hezky.“ Rozloučil se Míra ve dveřích a než jsem stačila něco odpovědět, prudce se ke mně sklonil, aby mě políbil. Jemně mi položil ruku kolem krku, přitáhl mě ke svým rtům a lehce je pohladil těmi svými. Nebyl to žádný majetnický polibek na jaké jsem byla zvyklá, ale spíš takové motýlí pohlazení. Na okamžik jsem ztuhla, ale pak jsem prudce ucukla zpátky, div jsem se nepraštila hlavou o futra.
„Nezlob se, já musel.“ Omluvil se dřív, než jsem ze sebe dokázala dostat jediné slovo natož kloudnou větu.
„Tohle už nedělej.“ Zavrtěla jsem vážně hlavou. „Já nemůžu..“
„Promiň.“
„Tak ahoj.“ Zašeptala jsem a rychle přivřela dveře. Ještě jsem zahlédla jak Míra otevírá pusu, ale nezaslechla jsem už ani slovo. Přitiskla jsem se ke dveřím a chvíli tiše naslouchala. Na chodbě bylo dlouho ticho a mě bylo jasné, že ještě stále stojí nehnutě za našimi dveřmi. Pomalu jsem došla do kuchyně a teprve po dlouhé době jsem zaslechla cvaknutí výtahu a jak se z hučením rozjel někam do vyšších pater.





Uprostřed noci mě vzbudilo zvonění telefonu a já se jen velmi nerada vymotala z peřin a došla zvednout sluchátko. Přístroj nepříjemně řinčel do ticha bytu.
„Prosím.“ Zahučela jsem rozespale.
„Ahoj, tady Eva.“ Ozvalo se na druhém konci a já překvapeně otevřela oči dokořán.
„Stalo se něco?“ podivila jsem se, protože na kamarádský telefonát podle mě nebyla právě ta nejvhodnější doba.
„Viděla jsem Radka.“ Odpověděla mi po chvíli.
„Radka?“ zopakovala jsem manželovo jméno. „Ty nejsi v Praze?“
„Jsem.“ Odpověděla tiše.
„Ale Radek je na stavbě, v nějaký vesnici… počkej,.. zapomněla jsem, jak se to jmenuje, asi sto kiláků odtud.“ Pokusila jsem se jí vysvětlit, co mi manžel namluvil než odjížděl.
„Byl v Klubu.“ Jmenovala Eva jednu ze známých diskoték. „Je mi líto, ale myslím, že bys to měla vědět.“
„Že by se vrátili už dneska a zašli ještě s klukama na pivo?“ uvažovala jsem nahlas do telefonu, ale už mi začínalo být jasné, že přemýšlím o dokonalé pitomosti.
„Nevím, kdy se měl odkud vrátit, ale s klukama rozhodně nebyl…“ osvětlila mi kamarádka situaci blíž.
„Jak je to dlouho?“ zakrákorala jsem do telefonu, protože mi přeskočil hlas.
„Asi půl hodiny. Šla jsem hned pak domů, protože jsem už neměla chuť zůstávat. Pak jsem chvíli bojovala sama se sebou, jestli ti mám zavolat, ale myslím si, že bys to měla vědět.“ Svěřila se Eva a odmlčela se. Na lince se rozhostilo na malou chvílí úplné ticho.
„Je hezká?“ ozvala jsem se náhle a bylo mi jasné, že jsem tím Evu naprosto zaskočila.
„Hezká?“ zopakovala po mě s mírným zpožděním. „Já ani nevím.. Zmalovaná káča.“
„Díky za zavolání.“ pousmála jsem se nepřítomně do telefonu. „Ahoj.“ Ukončila jsem rázně rozhovor až jsem se sama podivila. Na jednu stranu jsem měla chuť slyšet podrobnosti,, jak moje sokyně vypadá, jestli je vysoká a štíhlá, jestli má dlouhé blond vlasy, ale na druhou stranu jsem věděla, že to nemá cenu. Proč se zbytečně trápit.
„Počkej..“ zaslechla jsem ještě na druhém konci, když jsem pokládala sluchátko, ale už jsem nereagovala.
Svezla jsem se na zem a opřela se zády o botník, na kterém přístroj stál. Během chvíle se znovu rozřinčel.
„Ne, díky, nejezdi.“ Zvedla jsem sluchátka a Eva na druhém konci jen zalapala po dechu.
„Jak si věděla, že..“
„Já vím, že mi chceš pomoct.“ Přerušila jsem ji. „Ale promiň, chci být sama. Pa.“
„Ahoj.“ Stačila mi ještě odpovědět a na lince se ozval obsazovací tón.
Promnula jsem si oči, ve kterých mi pálily slzy a složila hlavu do dlaní. Proč brečíš, okřikovala jsem se v duchu, ale nemohla jsem si pomoct. Přece už jsem věděla, když jsem našla ten kondom v jeho kapse, že se něco děje, ale tenhle telefonát od Evy byl jako pěstí do břicha. Na jednu stranu to bolelo snad víc než ty rány opravdovou pěstí, kterých jsem si zažila už víc než dost, ale na druhou stranu, proč vlastně? Rozlámaně jsem se zvedla ze země a otevřela dveře do koupelny. Aniž jsem si rozsvítila, jsem popaměti pustila studenou vodu a omyla si uslzený obličej. Dlouho jsem seděla na okraji vany a hleděla do černé tmy, která mě obklopovala. Promítala jsem si před očima různé vzpomínky až se mi zase začaly samovolně koulet po tvářích další slané slzy. Sjely mi po tváři, skáply přes ret a bradu na noční košili, kde zanechaly mokrou stopu a já jen z úst slízla slané stopy. Osušila jsem tvář ručníkem, který jsem poslepu nahmatala na věšáku a vydala se zpátky do ložnice, kde jsem jedním pohledem zkontrolovala Marcelku a zavrtala se zpátky do peřin. Ještě jsem pohlédla na displej budíku, který signalizoval čtvrt na čtyři ráno a zabořila hlavu do polštáře. Tak tohle bude tedy opravdu noc!





Ráno jsem se probudila celá rozlámaná a hlavně hodně brzy před svítáním. Prohrábla jsem si vlasy a složila hlavu do dlaní. Chvíli jsem musela přemýšlet, jestli se mi to všechno jen nezdálo, ale pak mi došlo, že ten telefonát určitě nebyl součástí nějakého zlého snu, ale jasnou skutečností. Unaveně jsem vstala a pomalu se došourala do koupelny, kde jsem se pokusila dát do pořádku svoje přeleželé vlasy, než se vzbudí Marcelka a hlavně zamaskovat kruhy před očima, které na mojí bledé tváři vytvářely ohromné stíny. Připadala jsem si hrozně. Odkopnutá, nemilovaná, ošklivá a hlavně podváděná.. Na okamžik se mi vybavila Mírova tvář, jak se ke mně sklání ve dveřích a chuť jeho jemných rtů na svých. Zatřepala jsem hlavou a vrazila ji celou pod tekoucí studenou vodu. Tak zrovna na tohle bych měla teď asi zapomenout. Protože nač si komplikovat život ještě víc?
Unaveně jsem došla do kuchyně, natočila jsem do rychlovarné konvice pár deci vody, zapnula ji a připravila si čaj. Všechno jsem prováděla naprosto mechanicky jako nějaký robot, protože se mi v hlavě honily úplně jiné myšlenky. Dnes by se měl totiž Radek vrátit ze stavby, jak měl naplánováno. Tvrdil, že dopoledne dořeší pár drobností a někdy po obědě ho mohu čekat doma. Čekat na něj doma bylo ale to poslední na co jsem teď měla chuť.
Zalila jsem si čaj a přesunula se s hrnečkem ke stolu. Skrčila jsem nohy pod sebe a s obejmutými koleny zírala skrz záclonu ven. Pomalu jsem usrkávala horký nápoj a uvažovala, jak tohle vyřeším. Ticho a dělat jakoby se nic nedělo nebo Radkovi do očí vpálit, že vím naprosto přesně, kde trávil ten čas, kdy měl být údajně sto kilometrů odtud.
Když jsem tak za hodinu zrovna dooblékala Marcelku, s hlavou napůl vyčištěnou od neodbytných myšlenek, zaslechla jsem zvonek u dveří. Posadila jsem holčičku mezi hračky a vydala se otevřít.
„Ahoj.“ Vydechla jsem překvapeně, když jsem za nimi spatřila Evu.
„Doufám, že sis to ujasnila a máš sbaleno.“ Spustila na mě bez pozdravu a hrnula se dovnitř do předsíně.
„Co šílíš?“ zavrtěla jsem unaveně hlavou. „Nerozhoduju jenom za sebe, víš?“ podotkla jsem po chvíli a ukázala na Marcelku, která se nám batolila naproti.
„Ahoj broučku.“ Popadla ji kamarádka ihned do náruče a vlepila ji pusu na baculatou tvářičku. „Právě proto.“ Obrátila se zase na mě.
„Ale..“ vzdychla jsem a odmlčela se.
„Nic ale.“ Zavrtěla hlavou a posadila se s Marcelkou na klíně. „Tohle už si přece nenecháš líbit. Neřeknu, kdyby jste měli ideální manželství, Radek tě nebil a byl to jeho jediný úlet, ale sama dobře víš, že takhle to není a tohle je ta poslední kapka, kterou bys mu tedy rozhodně neměla odpustit.“
„Už jsem ti říkala, že za prvé nemám kam jít a …“
„A co?“ skočila mi do řeči.
„A je to Marcelky táta.“ Uzavřela jsem.
„Ty budeš mlčet?“ podívala se na mě s přimhouřenýma očima. „Ty mu to snad nechceš ani říct? Budeš dělat, že o ničem nevíš?“
„Možná.“ Pokrčila jsem rameny a otočila se k Evě zády, aby mi neviděla do tváře. Začala jsem jakoby rychle urovnávat dečky na policích a sklízet neviditelná smítka.
„To nemyslíš vážně, Jano?“ zvýšila hlas a postavila Marcelku na zem, aby mohla vstát a zatřást se mnou. „Vzpamatuj se!“
„Musím si to ještě rozmyslet.“ Odpověděla jsem tiše. „Chceš kafe?“
„Kvůli kafi jsem nepřišla!“ vybuchla okamžitě. „To je to poslední na co teď myslím. Proč to děláš Jano? Vždyť se takhle zničíš.“
„To nech na mě.“ Otočila jsem se prudce a plácla utěrkou, kterou jsem si vzala před chvílí do ruky, abych zaměstnala prsty, o zem.
„Nechtěla jsem ti radit.“ Usmála se smířlivě Eva. „Je to tvůj život, ale nemůžu vidět, jak si ho ničíš. Promiň.“
„To nic.“ Vydechla jsem. „Není to tak jednoduché.“
„Já už radši půjdu.“ Sklonila se k Marcelce a pohladila ji po vláscích. „Je opravdu roztomilá.“
„Je to sluníčko.“ Usmála jsem se a popadla malou do náručí, abychom spolu mohly vyprovodit Evu ke dveřím.
„Rozmysli se dobře.“ Poradila mi ještě než nastoupila do výtahu a zamávala nám. „U mě je místa dost. Zavolej kdykoliv.“
„Díky. Ahoj.“ Opětovala jsem jí pozdrav a zavřela tiše dveře.

Není to zase tak špatný pocit vědět, že je někdo kdo mi kdokoliv pomůže. I když mi bylo jasné, že její nabídku nemůžu přijmout a pověsit se jí na krk. Bylo by to snad jednodušší rozhodování, kdybych byla sama a nemusela se ohlížet na nikoho jiného, ale i za tu cenu, že bych si mohla dělat co chci, bych Marcelku nevyměnila..





„Co takhle malá procházka?“ strčil Míra hlavu do dveří, když jsem po druhém zazvonění otevřela a vyčkávavě se na mne zadíval. „Je tam krásně a Marcelka potřebuje na čerstvý vzduch.“
„To sice ano, ale..“ usmála jsem se.
„Ne neberu jako odpověď.“ Zavrtěl hlavou a ukázal na věšák. „Popadni bundu a Marcelku a vyrážíme. Jako první zastávku plánuju cukrárnu.“
„Jak milé.“ Podotkla jsem a zašla vyzvednout Marcelku z ohrádky, abych ji převlékla do šatiček na ven.
Za chvíli už jsme kráčeli vedle sebe a tlačili před sebou kočárek s malou, která se pořád něčemu výskavě smála. Museli jsme vypadat jako velice šťastná rodina a při tom pomyšlení mě bodalo u srdce. Najednou jsem spatřila na druhé straně chodníku Radkova kamaráda, který s nimi měl být údajně také na té stavbě, jak na mě překvapeně zírá. Jen jsem kývla a odvrátila od něj hlavu. Tak tohle mi scházelo, pomyslela jsem si znepokojeně. V tu chvíli jsem vůbec nemyslela na to, že je to další dílek do mozaiky a důkaz, že Radek opravdu není pryč pracovně, ale na to, že mám další problém, protože Pepa si neprohlédnul velmi podrobně jenom mne, ale i Míru, který zrovna laškoval s Macíkem.
„Tak vystupujme slečno!“ natáhl zrovna ruce k holčičce a vytáhnul ji z kočárkem. „Jdeme na ňamňu.“ Následovala jsem ho beze slova do cukrárny a jen se ještě přes rameno ohlédla na druhou stranu ulice, ale Pepa ještě zírá. Samozřejmě zíral.
„Tak větrníčka nebo špičku?“ usmál se na mě Míra, když si všimnul, že si vůbec nevybírám. „Nebo támhleten dortík s tou velkou jahodou navrch?“
„Třeba.“ Přikývla jsem na poslední možnost, protože jsem neměla náladu probírat se vystavenými dobrotami.
„A pro Marcelku?“ otočil se ke mně znovu pátravým pohledem.
„Ta bude papat se mnou.“ Zasmála jsem se. „Tolik toho ještě zatím nesmí a hlavně sama by se zapatlala. Něco takového jí vůbec nemůžeš dát do ruky. To tak maximálně suchý rohlík.“
„Tak prcka nakrmí máma.“ Usmál se na prodavačku a ještě poručil dva větrníky, jednu trubičku s krémem a špičku plněnou koňakem.“
„To chceš všechno sníst?“ podivila jsem se upřímně.
„Však ty mi s tím pomůžeš. Tohle ti nemůže stačit.“ Ukázal na talířek, kam už mezitím dívčina za pultem naservírovala zákusek. „Hlavně když ti bude pomáhat tenhle malý otesánek.“
„Nedělej si velké iluze.“ Zavrtěla jsem hlavou a nechala se dostrkat k volnému stolku. Posadila jsem se na židličku, dala si Marcelku na klín a začala ji krmit malými kousky jahodového dortíku. Spokojeně mlaskala a ani náhodou se mi nepokusila kousky vystrkat ven z pusy jazykem jako to prováděla třeba s polívkou. Najednou jsem si všimla, jak mě Míra zálibně pozoruje a usmívá se.
„Děje se něco?“ zvedla jsem k němu hlavu.
„Ne. Nic. Jenom vám to spolu takhle ohromně sluší.“ Usmál se a já mu úsměv opětovala. Takhle volně a šťastně už jsem se necítila hodně dlouho. Zasněně jsem zůstala chvíli koukat z okna, než mi zase ten klid nezkazily myšlenky z reality, které se mi neodbytně hrnuly stále na popředí zájmu a zatlačovaly momentální chvíle klidu. Pokusila jsem se je vyhnat z hlavy a celé dopoledne, které jsme zakončili nakonec s Mírou i lehkým obědem v zahradní restauraci, věnovala jen milým věcem. Procházka parkem byla jedna z nejhezčích, kterou jsem kdy zažila, jen když jsme míjeli radnici a kostel na náměstí mě trošku bodlo u srdce a před očima se mi vybavil obraz mého manžela. Oběd proběhl v naprostém klidu, rozebrali jsme s Mírou nespočetně témat k rozhovoru a já zjišťovala, že je mi čím dál tím bližší i svými zájmy a názory. Škoda jen, že jsme se nesetkali o pár let dřív..
Polibek, který se mi pokusil dát na chodbě v paneláku, kdy jsme se loučili a Marcelka už se batolila dovnitř bytu, mi lípnul někam na bradu, protože jsem ucukla, ale do výtahu nastupoval s úsměvem.
„Možná ode mne čekáš víc, než jsem ti schopná dát.“ Zašeptala jsem za ním ještě, než se za ním zaklaply dveře, přesvědčená, že už mne neslyší, ale on moje slova ještě zachytil.
„Uvidíme.“ Vykřikl a zdviž se se zahučením rozjela do vyšších pater.
„Uvidíme?“ zopakovala jsem si pro sebe a skopla z nohou střevíce. Co tím chtěl básník říct???





„Ahoj.“ Ozvalo se náhle v chodbě a do kuchyně se vřítil Radek.
„Ahoj.“ Odpověděla jsem tiše a věnovala se dál nádobí. Marcelka spala v ložnici jako každé odpoledne a já se snažila dát do pořádku kuchyni. Nechtělo se mi totiž s rukama v klíně čekat na Radkův návrat.
„Už se mi stýskalo.“ Objal mě zezadu kolem pasu a vlípnul mi pusu vzadu na krk.
„Tak dlouho si zase pryč nebyl.“ Ušklíbla jsem se pro sebe a vytáhla špunt. Dřez do sebe vcucnul se známým zvukem vodu a na dně zůstaly jen chomáčky pěny, které jsem setřela houbičkou směrem k výtoku. Pak jsem si otřela ruce do utěrky a přemýšlela co teď. Naštěstí mne vysvobodilo zazvonění telefonu. Radek se mezitím pohodlně usadil na lavici, takže jsem nepředpokládala, že by měl snahu dojít sluchátko zvednou.
„Prosím.“ Ohlásila jsem se do telefonu a čekala, kdo se ozve.
„Zdar, tady Pepa.“ ozvalo se překvapivě na druhé straně. „Dej mi Radka potřebuju s ním mluvit.“
„S Radkem?“ podivila jsem se nahlas, protože jsem zahlédla, jak manžel nakukuje do chodby a natahuje uši. „Vždyť jste spolu byli celý dva dny. Co máš tak důležitého?“
„Cože?“ ozval se nechápavě.
„Přece na stavbě.“ Ujasnila jsem mu situaci, ale v tom mi Radek vytrhl sluchátko z ruky, protože mu došlo o co jde.
„Zdar. Co zase otravuješ?“ zahučel do sluchátka. „Viděl jsem ten tvůj ksicht pomalu čtyřicetosm hodin v kuse a tys mi něco zapomněl říct?“ Bylo mi jasné, že tahle věta měla jen Pepovi naznačit, aby držel hubu a případně mu dokázal potvrdit alibi, ale přesto jsem zůstala stál mezi futry do kuchyně a vyzývavě sledovala rozhovor.
„Co? V jaký cukrárně?“ obořil se najednou Radek do telefonu a mě ztuhnul úsměv na rtech. Tak to si Pepa docela pospíšil vyslepičit mu to ještě za tepla. Raději jsem opustila chodbu a postavila se zpátky ke dřezu, abych ještě opláchla skleničky.
„Kdes dopoledne courala?“ přiskočil ke mně najednou Radek a prudce se mnou trhnul, až jsem upustila jednu skleničku. Zaslechla jsem tříštění skla a abych neupadla, hmátla jsem doprostřed střepů. Snažila jsem se jen zachytil rovnováhu, ale nebyl to asi nejlepší nápad. Ucítila jsem, jak se mi jeden ze střepů zaryl do dlaně. Poté na mou tvář dopadla pádná facka a já se druhou rukou chytila za tvář.
„A kdes byl ty?“ vykřikla jsem v sebeobraně a uviděla, jak se Radkova paže zasekla ve vzduchu. Druhá rána nedopadla.
„Já na rozdíl od tebe makal a vydělával na rodinu.“ Ušklíbnul se. „Ale ty ses tahala s nějakým chlapem po městě, vodila se s ním po náměstí a dokonce mlsala v cukrárně!“
„Byla jsem tam hlavně s Marcelkou. Na procházce a ve dne.“ Podotkla jsem suše. „A rozhodně jsem se netahala nikde po nocích. Například v Klubu.“
Radek jen otevřel překvapením ústa a po chvíli je zase zavřel. V ten okamžik mi připadal jako kapr. Jako napůl leklá ryba, která lape po vzduchu.
„Co si o sobě myslíš!“ vyprsknul a k mému údivu se ke mně otočil zády a odešel z místnosti. Za chvilku jsem uslyšela klapnutí venkovních dveří a oddychla si. Jedna facka? Tak dneska jsem z toho vyšla celkem lacino. Kdybych se nevytasila s tím Klubem, určitě by mi to neprošlo tak hladce, i když jsem si nedělala žádné iluze, že by tahle epizoda ještě neměla pokračování.
Pustila jsem vodu a strčila pod proud krvácející dlaň. Střep se naštěstí nezaryl příliš hluboko a hlavně nezůstal v ráně. Voda se barvila na červeno a já jen bezmyšlenkovitě zírala jak výlevkou odtékající postupně světleji růžové pramínky. Pak jsem si obalila ruku čistou utěrkou, kterou jsem vytáhla ze spodní skříňky a posadila se na židli. Pepa tedy rozhodně nezahálel a informoval Radka o mém prohřešku celkem rychle. Pobaveně jsem se ušklíbla, protože jsem si vzpomněla, jak jsem ho vyvedla z míry prohlášením, že spolu byli celé dva dny, tak co zase chce. Chvilku nevěděl co říct, aby Radka neshodil.
Tak tohle utkání dopadlo na body jedna jedna. V každém případě jsem to čekala horší. Většinou Radek totiž nezůstával u jedné facky.




„Ahoj, mami.“ Objala jsem maminku, když otevřela dveře a celé překvapené jí vtiskla do náruče Marcelku, která už se na ni sápala
„Ahoj zlatíčko.“ Políbila ji ihned na baculatou tvářičku a přitiskla si ji na hruď.
„Ba-ba.“ Zaslabikovala Marcelka snaživě a babičce se rozsvítily radostí oči. Pak jí malá drapla za ucho, protože se jí zalíbila náušnice s kamenem a snaživě se ji pokusila nacpat do pusy.
„Radek s vámi nepřijel?“ podivila se mamka, když jsem se nahrnula do předsíně a chystala se za sebou zavřít dveře. Pro jistotu ještě nakoukla do chodby, protože nejspíš mému zavrtění hlavou nepřikládala velký význam.
„Stalo se něco?“ zadívala se na mne pronikavě, když shledala, že se její milý zeď na chodbě opravdu neschovává.
„Ne, má jenom hodně práce.“ Odpověděla jsem a dál jsem se o manželovi nehodlala bavit. Když se včera vrátil domů bylo docela pozdě a neprohodili jsme spolu ani slovo. Dnes ráno jsem sbalila Marcelku a vyrazila s ní na autobus. Nehodlala jsem zůstat doma a návštěva u maminky prospěje mě i Marcelce, která už babičku neviděla docela dlouho.
„Jenom aby.“ Brblala a odnášela Marcelku do kuchyně, kde voněla čerstvě upečená bábovka.
„Ty si nás snad čekala!“ přivoněla jsem k pocukrované dobrotě a slízla trošku cukru z okraje tácu.
„Necháš to.“ Pleskla mě lehce přes ruku. „Jako malá.“
„No dovol.“ Ohradila jsem se. „Jen kontroluji kvalitu výrobku.“
„Zdálo se mi o vás, tak jsem si řekla, že kdybyste opravdu holky přijely, musím pro vás mít něco dobrého na zub.“ Usmála se a posadila se ke stolu s Marcelkou na klíně. „Vyndej talířky a nůž.“ Pokynula k lince, kde mám hledat a začala malou houpat na kolenou. Ta samozřejmě výskala radostí.
„A jak jinak, co nového?“ zeptala se, když jsem se posadila naproti a zařízla do bábovky nůž. „Všechno v pořádku. Radek nezlobí.“
„Ani ne.“ Zavrtěla jsem hlavou, ale do očí jsem se jí nepodívala. Raději jsem předstírala, že mám plno práce s krájením a nakládáním tenkých plátků na dezertní talířky. Pak jsem si smetla do dlaně pár drobků, které mi upadly na stůl a zvedla se, abych je hodila do dřezu.
„Že si neudělá alespoň jeden den trošku volna a nepřijede taky na návštěvu. Nebyl tu s vámi už pěkně dlouho.“ Reptala dál.
„Je pořád na stavbě.“ Pokrčila jsem rameny. „A když přijde, chce buď odpočívat nebo kutí v garáži něco na autě. Raději jsme sedly s Macíkem na autobus a je vyřešeno.“
„Tak to vám holky chválím.“ Usmála se. „Už jsem myslela, že jste na mne úplně zapomněly. Kdybyste tak bydleli s Radkem blíž. Málková z pátého má mladý hned tady v přízemí a to bys viděla, jak si libuje. Mladá ji sice tak trošku využívá, ale prcka v kočárku má každém den.“
„To by se ti Marcelka rychle omrzela, kdybys ji měla každý den. Vypadá sice jako andílek, ale rozhodně se tak nechová.“ Zasmála jsem se. „Na co přijde, to shodí nebo vysype. Pořád musím všechno odendávat, aby na nic nedosáhla, ale většinou na něco zapomenu a už to letí. A hlavně s papáním jsou to akce. Co se jí nelíbí vystrká jazykem zase pěkně z pusinky ven.“
„Ty takhle zlobíš maminku?“ sklonila se babička k Marcelce a pošimrala jí pod bradičkou. „I ty lumpe.“ Marcelka na ní jen upřela nevinně svoje modrá kukadla s dlouhými řasami a lehce roztáhla pusinku do úsměvu.
„Ona si vymýšlí, viď?“ rozplynula se ihned babička. „Takový andílek nemůže zlobit.“
„No jistě. Zase se věří jí!“ zamumlala jsem s plnou pusou. „A to nemusí ani promluvit.“
„Víš. Co je nového?“ ztlumila najednou maminka hlas. „Představ si, že Markétka Homolů se musí vdávat!“
„Cože?“ vyprskla jsem pár drobků až na ubrus. Bábovka mi zaskočila totiž až do krku. „Vždyť jí ještě snad není ani osmnáct, ne?“ vzpomněla jsem si. Markéta byla dcerou našeho učitele ze základní školy a vždycky za námi lezla, abychom si s ní hráli. Jenže byla nemotorná, občas nám někam spadla, například, když jsme lezli po březích řeky a lovili z ní klacky… Markéta tam samozřejmě zahučela a navíc šla ke dnu jako šutr. Doma pak samozřejmě pověděla, kde a s kým, že to byla. A já byla druhý den zkoušená. Protože, když jsem měla čas dělat blbosti u řeky, tak jsem určitě měla i čas naučit se precizně všechny vyjmenovaná slova nebo nějakou pitomou básničku. Jak já jsem ji kvůli tomu nenáviděla!
„Není, až asi za půl roku jí teprve bude. Pak učitel je z toho na mrtvici. Myslel si, že bude Markétka studovat vysokou školu, ale takhle jí to asi končí maturitou.“
„Hm.“ Přikývla jsem tiše, protože jsem si vybavila sebe.
„Nepřipomíná ti to někoho?“ ozvala se, jakoby mi četla myšlenky.
„Už jsem byla aspoň plnoletá.“ Ušklíbla jsem se a nacpala si do pusy další kus bábovky, protože moje situace se mi tedy opravdu nechtěla rozebírat.
„A Tomáškovi se rozvádějí!“ vzpomněla si naštěstí na další drb.
„Fakt?“ zatvářila jsem se překvapeně. „Teď někdy se jim přece mělo narodit miminko.“
„To se taky narodilo, ale něco s ním není v pořádku.“ Ztišila maminka hlas. „Nikdo neví přesně co, ale skoro vůbec ho nemají doma. Navíc Marek pořád někde lítá a Lucka sedí doma sama.“
„To je mi jí líto.“ Přikývla jsem. Lucka byla vždycky hvězda školy. Nejhezčí, nejobletovanější a mohla mít na co si ukázala, protože tatínek starosta všechno koupil. No, všechno se holt asi koupit nedá!
„Myslím, že můžeš být šťastná.“ Pohladila mě mamka po ruce. „Vysoká sice nevyšla, ale podívej se na toho puclíka. Jak je roztomilá!“ zvedla malou do vzduchu a rozplývala se, jak je šikovná, když Marcelka začala kopat nožičkami a výskat radostí.

„To je fakt.“ Souhlasila jsem okamžitě, protože bez Marcelky bych si život už nedokázala představit.
„A jak se vede tobě, mami?“ změnila jsem téma hovoru. „Pořád mluvíme o všem možným, ale jak si na to ty se ani nezmíníš.“
„Jak bych byla?“ podivila se. „Je to pořád stejný. Lepší už to holt nebude. To víš, nic už neslouží tak jako zamlada.“
„Tolik ti snad ještě není.“ Okřikla jsem ji. „V padesáti letech snad ještě člověk nepatří do starýho železa.“
„Padesát jedna.“ Upřesnila jako správná puntíčkářka. „A problémy s páteří už mám několik let, vždyť to víš. Taky schody mi dávají docela zabrat.“
„A co ta operace, jak ti nabízel minule doktor?“ zeptala jsem se, i když jsem věděla, že z toho rozhodně nebyla nadšená.
„Dej pokoj.“ Mávla rukou. „Budou mi kuchat a stejně to nakonec nebude k ničemu. Vávrová tam byla minulý rok a bolí ji to pořád stejně.“
„Tobě by to ale třeba pomohlo.“ Pokusila jsem se jí vysvětlit, ale už mě neposlouchala.
„Copak Marcelko, ty už nechceš chovat?“ začala se věnovat malé, které se jí momentálně vzpouzela v náručí, protože zahlédla nejspíš někde něco zajímavého k prozkoumání. „Tak utíkej!“ pobídla ji babička, když ji postavila na koberec. „A opatrně.“ To ovšem nemusela říkat dvakrát. Marcelka okamžitě nabrala směr k pootevřeným dveřím do obýváku, kde měla volné pole působnosti. Za okamžik letěla dolů mísa s naaranžovaným ovocem, naštěstí plastová, takže se po koberci kutálely jen pomeranče, protože malá se rozhodla prozkoumat dečku pod ní. Tu samozřejmě ihned zahodila a začala si hrát s ovocem. Se smíchem mi poslala naproti ten největší pomeranč a šibalsky se na mne zadívala, co tomu jako říkám.
„No Marcelko!?“ okřikla jsem ji. „Ne! To nesmíš!“
„Nech ji.“ Mávla rukou máma. „S tím nic neudělá.“
„Ale příště půjde po všem, když jí tohle dovolíš.“ Pokrčila jsem rameny a začala sbírat pomeranče ze země. Malá se dokonce pustila do práce a dva položila do mísy osobně.
Strávily jsme s Marcelkou na návštěvě skoro celý den a spěchaly až k poslednímu autobusu. Vracela jsem se domů s mnohem lepší náladou a dokonale uvolněná. U babičky jsme společně uvařily oběd, který nám oběma chutnal, nikdo na nic nenadával a pak jsme i společně uklidily a v klidu se šly projít po okolí. Ještě v autobuse jsem s Marcelkou na klíně vzpomínala na prožité chvíle. Opřela jsem se hlavou o chladné sklo okýnka a přivřela oči. O co by to bylo jednodušší, kdybychom neměly s Marcelkou na krku Radka.





„Jano! Slyšíš, Jano!?“ zaslechla jsem někde v dálce, když jsem vystoupila z autobusu a posadila Macíka do golfek, které jsem právě rozložila. Rozhlédla jsem se kolem sebe a uviděla Evu, jak na mě zuřivě mává z druhé strany ulice. Sotva profičel náklaďák a mezi auty vznikla malá mezera, vrhla se do dráhy, aby přeběhla silnici.
„Ahoj.“ Pozdravila jsem ji překvapeně. „Co blázníš?“
„Fuj, to jsem se zpotila!“ oddychla si nejprve a setřela si pot z čela. „Kdes byla? U mámy?“
„Jo.“ Přikývla jsem. „Proč?“
„Naháním tě už celý odpoledne.“ Prozradila mi. „Doma nejsi celý den, to vím od Radka a kvůli tomu tě taky hledám… Návštěva u Helči taky neklapla a když ses pořád neukazovala, napadlo mě, že můžeš být jedině u mámy v Hrádku.“
„Co víš od Radka?“ nepochopila jsem zcela její vyprávění. „Proč mě teda tak naháníš?“
„Byla jsem s kámoškou z práce na obědě U Janáčků a Radek nasával u baru.“ Osvětlila mi. „Pojď, jdeme směrem ke mně domů a já ti to povím všechno cestou.“
„Počkej, neblbni, musím domů. Nakrmit Marcelku a taky za chvíli uložit do postele.“
Eva ale jen mávla rukou a chopila se golfek. „Pojď, prosím tě.“
„No jo.“ Přikývla jsem a srovnala krok, abych jí stačila.
„Během chvíle byl jako slíva a začal tam barmanovi vyprávět, že ho jeho manželka podvádí s nějakým hajzlem.Ten se ho samozřejmě pokoušel uklidnit, protože měl hospodu plnou hostů a nejspíš ho ty kecy moc nebavily, ale Radek se nenechal jen tak odbýt. Pak si naneštěstí všimnul, že sedím kousek od něj u stolu a rozhodl se přisednout.“
„To jsi měla asi radost, co?“ přerušila jsem ji na chvíli a Eva jen na znamení souhlasu obrátila oči v sloup.
„Ani nemluv.“ Přikývla. „A hlavně kolegyně z něj byla lehce v šoku.“
„To ti věřím.“ Ušklíbla jsem se. „A dál?“
„Začal mě napadat, že já určitě o všem vím, že tě kreju, hlídám ti dítě, abys mohla courat kdo ví kde a podobně. Samozřejmě jsem mu řekla, že je to nesmysl, že nic z toho není pravda, ale nenechal se odbýt. Pořád mlel něco o nějakým Pepovi a že to všechno viděl.“
„No jo, Pepa.“ Přerušila jsem ji znovu, abych ji osvětlila situaci. „Jeho kamarád z práce a zrovna nás viděl, když jsem šla s Marcelkou na procházku a doprovázel nás Míra. Pak jsme zašli na chvíli do cukrárny.“
„Jo s Mírou, jo?“ hvízdla obdivně. „Tak to máš docela pech.“
„Je to jen soused a kamarád.“ Pokrčila jsem rameny.
„To teď neřeš a hlavně, mě to vysvětlovat nemusíš.“ Mávla rukou. „Takže pokračujeme. Radek začal být velice nepříjemný, začal zvyšovat hlas, čehož si všimnul i číšník a pokusil se ho doprovodit ze dveří. Samozřejmě ne dobrovolně, protože po dobrém se Radek přesvědčit nedal, takže se to neobešlo bez trošky křiku.“
„To muselo být asi super, co? Taková ostuda v hospodě a hlavně v pravý poledne.“ Ušklíbla jsem se. „Nádhera.“
„Proč tě hlavně hledám, je ten důvod, že ještě po cestě ven vykřikoval, že až tě najde, tak si tě pěkně podá, dostane z tebe jméno toho frajera a pak půjde rozbít hubu i jemu.“ Vysvětlila mi, co mě čeká asi doma. „Takže jestli chceš, nabízím ti azyl a s tím blbcem si to půjdeš vyřídit až ráno až bude střízlivej.“
„To nejde. Nemám s sebou žádný věci.“ Potřásla jsem hlavou. „Tak hrozný to nebude. Jsem zvyklá.“
„Ale myslím, že bys sis měla odvyknout.“ Pleskla mi Eva po ramenu. „S tím bydlením jsem to minule myslela vážně! Nemusíš si od něj nechat všechno líbit, jen kvůli tomu, že si myslíš, že nemáš kam jít.“
„Víš, co?“ napadlo mě. „Uděláme to takhle! Já u tebe nechám Marcelku a půjdu domů sama. Chvilku mi ji pohlídáš, viď?“
„To není problém.“ Mávla rukou. „Ráda, ale myslím si, že bys tam neměla chodit ani ty.“
„Neboj, to zvládnu.“ Uklidnila jsem ji. „Tak zatím pa.“ Vtiskla jsem ještě Marcelce pusu a překvapené Evě jen zamávala. „Jestli umíš třeba krupicovou kaši, tak ji, prosím tě, zatím nakrm. Dík.“
„Jasný. Rozkaz šéfe.“ Zakřičela ještě za mnou a rozjela se s kočárkem na druhou stranu.
Celou cestu na naše sídliště jsem popobíhala, protože jsem to chtěla mít už za sebou a co nejrychleji se vrátit k Evě pro Marcelku. Když jsem stanula před našimi dveřmi, srdce mi bušila až v krku. Opatrně jsem odemkla dveře a vešla do předsíně. Radka jsem našla sedět v křesle s flaškou piva.
„Ahoj.“ Pozdravila jsem jako první a vyčkávala. Na to, jak byl opilý jsem v něm nečekala tolik mrštnosti. Jedním skokem se totiž ocitl až u mne a popadl mě bolestivě za obě ramena.
„Kdes byla, ty couro?“ vydechl a mě ovanul alkoholový opar.
„Byla jsem s Marcelkou u mámy.“ Odpověděla jsem rázně a pokusila se shodit jeho ruce.
„To určitě!“ plesknul mě lehce přes tvář. Až jsem se podivila, že jsem to skoro ani necítila. „Vím, moc dobře, že máš milence a dokonce se s ním taháš po městě!“
„To není pravda!“ oponovala jsem už taky s křikem, protože jinak jsem už asi neměla šanci. „Ale ty si rozhodně nebyl na žádný stavbě!“
„To do toho nepleť!“ zatřásl se mnou znovu. Pak mě najednou prudce pustil, až jsem upadla na zem. Zůstala jsem sedět na koberci a jen jsem se posunula kousek dál od něho.
„Pepa tě viděl a baví se tím už celé město!“ znovu napřáhl. „Nemysli si, že mě budeš vodit za nos a dělat ze mě paroháče!“ křičel nepříčetně a pobíhal zmateně po pokoji. V tu chvíli prudce strčil do stolu a na dečku se zvrhla flaška piva, kterou tam měl postavenou. Alkohol pomalu vytékal s bubláním na stolek a já ho jako hypnotizovaná beze slova pozorovala. Radka to naopak rozčililo, ale než jí stihnul zvednout, nezůstala v ní ani kapka pití. Třísknul s ní tedy naštvaně o zem až se rozkřápla na několik střepů. Chytila jsem se za madlo křesla a zvedla se z podlahy.
„Kampak?“ přiskočil ke mně zase Radek, když si všimnul, že se sunu ke dveřím. „To mi vysvětlíš!“ chytil mě prudce jednou rukou za tváře až jsem ucítila, jak mi naskakují modřiny.
„Já?“ podivila jsem se a prudce se mu vytrhla. „Já jsem snad měla v kapse kondom a tahala se v noci na diskotéce s nějakou zmalovanou fuchtlí?“
„To do toho neplať, jsem ti řekl!“ napřáhl znovu a na mojí tvář dopadla facka. Za chvíli druhá a třetí. Pak už mě Radek bil hlava nehlava a já ucítila během chvíle v puse kovovou pachuť krve. Pokoušela jsem se krýt rukama alespoň obličej, ale příliš se mi nedařilo. Radek jen pořád vykřikoval, že jsem mu nasadila parohy a až zjistí s kým, rozbije držku i jemu.
„Prý je od nás z baráku!“ vykřikoval. „To by mě zajímalo kdo? No tak mluv přece!?“
„Nikoho nemám.“ Zavrtěla jsem hlavou tiše, protože jsem už neměla sil.
„Ale máš! A pěkně mi ukážeš kde bydlí. Pojď.“ Smýknul se mnou necitelně směrem ke dveřím. Zachytila jsem se za nohu komody, ale Radek měl větší sílu. Odtrhnul mě od nábytku, zvedl prudce na nohy a táhnul mě směrem ke dveřím na chodbě.
„Já nikam nejdu!“ bránila jsem se s křikem, ale ničeho jsem tím nedocílila. Snad jen toho, že na mojí hlavu a tělo dopadalo čím dál tím víc ran.
„Tak který patro?“ strčil do mě Radek na chodbě, až jsem padla na rohožku a zběsila rozhazoval rukama. Jen jsem zakroutila hlavou, protože jsem už neměla sil, ale donutil mě vstát a postrčil směrem ke schodům.
„Nech ji na pokoji!“ zaslechla jsem už jen z vyššího patra, uslyšela dusot po schodech a za Radkova přispění se zhroutila ze schodů. Pak už jsem jen vnímala, jak se do mě zarývají ostré hrany žulových schodů, krev v puse a pak už jen ticho a tmu.




Otevřela jsem oči a uviděla kolem sebe všechno bílé. V první chvíli jsem si nemohla uvědomit, co se stalo a kde jsem. První moje myšlenka, když jsem zjistila, že nejsem doma, ale v nemocnici, patřila Marcelce. Nedokázala jsem si jasně uvědomit, jak jsem se sem dostala, kde jsem a hlavně kde může být malá.
„Už jste se probudila?“ ozvalo se najednou nade mnou a já uviděla sympatickou usměvavou tvář mladé sestřičky. „To je dobře.“
„Co se stalo?“ zeptala jsem se po chvíli tiše, protože mi dalo docela práce zkoordinovat v puse jazyk a dostat těch pár slov ze sebe.
„Spadla jste ze schodů.“ Prozradila mi s úsměvem a mě v tu chvíli hlavou bleskla vzpomínka na Radka, jak mě vláčí za sebou z bytu na chodbu. Opatrně jsem zvedla levou ruce, protože pravou jsem měla zafáčovanou a opatrně si osahala obličej.
„Opatrně.“ Vzala mi sestřička ruku do svojí dlaně. „Nebojte, máte jen rozseklé obočí, to je ta náplast, ale jizva tam snad nezůstane. Pak jen pár modřin, roztržený ret a asi jste si prokousla jazyk. Máte ho napuchlý, proto se vám tak špatně mluví.“
„Aha.“ Přikývla jsem. „A kde je Marcelka?“
„Kdo?“ zeptala se nechápavě.
„Moje malá.“ Upřesnila jsem toporně, protože napuchlý jazyk se mi skoro nemohl vejít do úst a nemohla jsem pořádně vyslovovat.
„Možná, že vám to poví návštěva, která už čeká pěkně dlouho na chodbě.“ Usmála se. „Čekají už pěkně dlouho, docela vám trvalo než jste se vyspinkala. Tak já je zavolám, jo?“
„Děkuju.“ Zašeptala jsem a uhladila si peřinu na těle. Když jsem se pokusila trošku víc posadit, bolestivě mě bodlo na hrudi.
„Raději ležte.“ Všimla si toho sestra. „Máte zlámaná žebra.“
„A co ještě?“ zasmála jsem se. Takzvaný černý humor.
„Snad jen otřes mozku a ta ruka.“ Odpověděla mi s pokrčením ramen a otevřela dveře na chodbu.
„Už můžete, je vyspinkaná.“ Zakřičela na někoho na chodbě a během chvíle se do pokoje vřítila Eva a Míra.
„Kde je Marcelka?“ byla moje první otázka aniž jsem je pořádně prozradila, protože mě to opravdu trápilo. Nedokázala jsem si totiž vzpomenou, kde jsem ji viděla naposled.
„Neboj, spinká u nás jako andílek, moje máma ji hlídá.“ Uklidnila mě ihned Eva a pohladila mě po čele. „Nakrmila jsem ji a když si pořád nešla, uložila jsem ji do postele a dostala strach, že nejdeš. Tak jsem se sebrala a utíkala k tobě domů, tam už jsem našla jsem před domem bandu lidí a zahlédla odjíždějící sanitku. Řekli mi, co se stalo a že Radka zajistila Policie, protože byl agresivní.“
„Děkuji.“ Natáhla jsem k ní zdravou rukou a vděčně se usmála.
„Děkuj spíš tady.“ Ustoupila Eva a ukázala na Míru. „Ten tě zachránil, zpacifikoval Radka, zavolal záchranku a ošetřil ti první rány. Když jsem dorazila do nemocnice chodil po chodbě před sálem jako medvěd v kleci.“
Lehce jsem se usmála a poslala k Mírovi vděčný pohled.
„Tak moc jsem neudělal.“ Bránil se. „Šel jsem zrovna do schránky, protože jsem ji zapomněl odpoledne vybrat a uslyšel jsem křik na chodbě.“
„A vrhl se ti ihned na pomoc.“ Přerušila ho Eva. „Jen se nebraň.“ Otočila se na něj. „Mohla dopadnout hůř. Já ji říkala, ať se k tomu surovci radši ani nepřibližuje, ale nedala si říct.“
Usmála jsem se a přivřela oči, protože se mi zatočila ze všech těch slov hlava. Na půlku věcí jsem si vůbec nedokázala vzpomenout, ale to je snad jen tím otřesem mozku.
„Jsi unavená, viď?“ všimnul si ihned Míra. „Nebudeme rušit, stejně už je skoro noc, takže bys měla spát, abys taky načerpala nové síly.“
„A Macík?“ natáhla jsem k Evě ruku. „Zvládneš to?“
„Určitě.“ Usmála se povzbudivě. „Sama možná ne tak snadno, ale moje máma vychovala tři děti a už se třese na vnoučata, takže po Marcelce se vrhla jako sup. Neboj, ta bude mít péče až dost.“
„Tak ahoj a my už nebudeme zdržovat.“ Pohladil mě Míra něžně po tváři a vtisknul mi polibek na čelo.
„Ahoj.“ Zamumlala jsem a cítila, jak se mi samy zavírají oči. Ještě jsem jen zahlédla, jak mi Eva mává od dveří a pak se za nimi zabouchly bílé dveře od nemocničního pokoje a já upadla do těžkého bezesného spánku.




Druhý den ráno jsem se probudila celá rozlámaná a během dopoledne upadala ještě do spánku se zmatenými sny. Pořád jsem před sebou viděla rozzlobenou Radkovu tvář, pak kapky krve na podlaze a svůj pád ze schodů, který končil v černé díře, protože dál už jsem nevěděla vůbec nic.
„Dobré ráno, podruhé.“ Pozdravila sestra, která vešla do pokoje a sklonila se nade mnou. Vzpomněla jsem si, že už tady byla jednou s teploměry. Nebyla to mladá sestřička z noci, která mě ošetřovala, ale nějaká její kolegyně. Byla starší a vyloženě mateřský typ.
„Už je vám lépe, zlatíčko?“ zeptala se, když jsem ji odpověděla potichu na pozdrav.
„Mám hroznou žízeň.“ Zamumlala jsem přes popraskané rty a během chvíle se mi dostalo skleničky čaje s brčkem.
„Takhle vám to půjde lépe, abyste nemusela otevírat tolik pusu.“ Podržela mi hrneček pod bradou a nasměrovala brčko mezi rty.
„Děkuji.“ Zašeptala jsem, když jsem se trošku svlažila a pokusila se odkašlat, protože jsem pořád měla dojem, že nemohu pořádně mluvit.
„Za chvíli začínají návštěvy.“ Prozradila mi s úsměvem. „A mám dojem, že na vás už tam někdo čekal.“
„A vizita nebude?“ vzpomněla jsem si na zvyklosti v nemocnici.
„Ale zlatíčko, doktor už tady přece dávno byl, vy jste to asi zaspala.“ Zasmála se sestra. „Přijde si vás zase zkontrolovat až odpoledne.“
„Aha.“ Zamumlala jsem a zabořila hlavu zpátky do polštáře. V ten okamžik se otevřely dveře a dovnitř se nahrnula Eva.
„Ahoj.“ Zahalekala a posadila se na kraj mojí postele. „Konečně mě sem pustili.“ Sestřička mezitím opustila s chápavým pohledem pokoj a ani kamarádku nenapomenula, ať raději použije židli.
„Ahoj.“ Odpověděla jsem s úsměvem.
„Tak jak je marode?“ podrbala mě Eva po vlasech a aniž čekala na odpověď, začala vyprávět, jak je Marcelka skvělá, hodná a není s ní žádná práce.
„To jsi tak hrozně hodná.“ Začala jsem, ale přerušila mě.
„Dej, pokoj, hodná.. Ty bys to pro mě udělala taky a navíc Macík je brouček. Hlídala bych ji klidně od rána do večera.“
„A kde ji máš?“ zeptala jsem se, protože jsem si myslela, že ji Eva přivede s sebou.
„Sestry mě sem s ní nechtěly pustit, že sem děti do dvanácti let nesmí, tak mi ji vzaly a hrajou si s ní na sesterně.“ Prozradila mi. „Ale stejně je podezírám, že tak krásnou holčičku ještě neviděly a chtěly si jí hlavně pochovat.“ Mrkla na mě šibalsky, aby mi zlepšila náladu.
„Ale potřebuješ pro ni přece čisté oblečení, nějaké hračky, věci na krmení..“ došlo mi najednou, že jsem Marcelku u Evy nechala pouze s pár kusy náhradních plenek.
„Naboj, vše už je zařízeno.“ Uklidnila mě. „Ráno jsem si zjistila od kamaráda, co děla poldu, že už Radka ze záchytky pustili, tak jsem popadla Míru a pro jistotu ještě jednoho kámoše a šli jsme k vám domů.“
„A?“ vložila jsem se netrpělivě do rozhovoru, protože vyprávěla strašně rozvláčně.
„Nepřerušuj!“ okřikla mě. „Vždyť povídám.. Tak teda, Radek nám otevřel, netvářil se zrovna přívětivě a ani se mu nechtělo pustit nás dál, ale odstrčila jsem ho a řekla mu, že prostě potřebuji pro Marcelku spoustu věcí, tak ať mě nechá na pokoji, že si to najdu. Nejdřív vyšiloval, co to jako má znamenat, ať Marcelku okamžitě přivedu, že je její otec a postará se o ní sám.“
„Hlavně to ne!“ vykřikla jsem. „Neumí se postarat ani sám o sebe.“
„Vždyť já vím, nejsem blbá!“ uklidnila mě Eva. „Nedala bych mu jí ani omylem. No a dál, abych ti to dopověděla. Zaměřil se najednou na Míru, protože pochopil o koho asi jde a začal mu vyhrožovat, ať se k tobě ani nepřibližuje, že je to všechno jeho vina a tak podobně. Pak tam do něj začal strkat, já už naštěstí měla věci zabalené, tak jsem vyběhla na chodbu, Míra ho tam lehce uzemnil a vypadli jsme.“
„Pane Bože.“ Vydechla jsem nevěřícně.
„A hele co mám!“ vytáhla najednou Eva něco z kapsy a zacinkala mi před očima svazkem klíčů. Nejprve jsem nechápala, ale když jsem zaostřila, tak jsem zjistila, že jsou moje. „Vzala jsem je u vás z věšáku. Určitě se budou hodit.“
„Šikovná!“ pochválila jsem její snahu a zadívala se na dveře, protože jsem zaslechla kroky.
Nejprve jsem uviděla velkou kytice a pak jsem teprve poznala Míru.
„Ahoj.“ Usmál se a vtisknul mi květiny. „To je aby ses brzy uzdravila.“
„Děkuju.“ Zašeptala jsem a zabořila do květů nos, abych přivoněla.
„Mimochodem, podáš na Radka doufám trestní oznámení pro ublížení na zdraví?“ zeptal se najednou Míra do ticha.
„Já.. nevím, snad..“ zamumlala jsem.
„Cože?“ přerušila mě Eva. „O tom vůbec nepřemýšlej. To je jasný jako facka. Všichni o tom ví, takže se z toho nevyvlíkne. Zasahovali policajti a tady v nemocnici jsme to taky nahlásili. Mají to všechno zdokumentovaný.“
„Musíš to udělat.“ Sklonil se ke mně Míra a pohladil mi po tváři. „Je to pro tvoje dobro.“
„Ale co se mnou pak bude?“ vhrkly mě slzy do očí. „Dostane jen podmínku, byt je jeho..“
„Neboj, já se o tebe postarám.“ Objal mě najednou a políbil opatrně na ústa, aby se nedotkl nějakého zranění. „Miluju tě.“
Beze slova jsem se k němu přitiskla a do očí mi vhrkly slzy. Tentokrát ale slzy štěstí, nikoliv bolesti jako tolikrát za poslední rok. Najednou jsem se cítila v bezpečí jako nikdy předtím. Vychutnávala jsem si Mírovo dotek a dech, který mě hřál na tváři.
„Tak a je to.“ Zasmála se Eva a zvedla se k odchodu. Ještě mezi dveřmi pokoji zvedla ruku s mými klíči a rozverně s nimi cinkla. „Jdu ti zabalit, budeš se stěhovat!“